Je to už osmnáct let, co Candy Dulfer vystoupila v Česku poprvé. Její druhý koncert ve Velkém sále Lucerny byla velká událost, kterou živě přenášela Evropa 2. Od té doby se vrátila ještě několikrát, ovšem nejčastěji ji už poté hostil Lucerna Music Bar, který jí tak nějak přirostl k srdci. Naposledy v něm ovšem hrála před více jak šesti lety, a není proto divu, že fanoušci byli na její návrat natěšení a zvědaví zároveň. Přivezla totiž novou kapelu a vlastně i novou Candy.

Úvodní instrumentální intro ještě tolik nenaznačilo. Neslo se v klasickém funk-jazzovém stylu, kterým nás už oblažila tolikrát. S ním se už představila větší část její nové kapely - základem byl ovšem stále kytarista Uco Bed. K němu se navíc přidali baskytarista Manuel Hugas a bubeník DJ Kikke. Náznak změny přišel s první zpívanou "After Tonight", kdy na pódium naběhl zpěvák Ricardo Burgrust. V tu chvíli odstartovala neskutečná party, v jejímž průběhu jsme mohli pouze vzpomínat na soulové, r'n'b a acid jazzové vlivy z koncertů minulých. Letos vládly jejímu setu disco, taneční muzika, troška latiny, fragmenty hip hopu, a dokonce i náznaky reggae jako třeba v "Hey Now" z poslední desky "Crazy". Z té představila hned vzápětí i titulní song.

Po něm se navíc její skupina rozšířila o dalšího člena, kterým byl rapper a MC Andy Ninvalle. Už v plné sestavě rozjeli "What You Do (When The Music Hits)", kde zaznělo dokonce i něco málo afrických rytmů. Aby těch novot zase nebylo tolik, v půli koncertu se dostalo i na klasiku "Lily Was Here". Ta ovšem opět získala jinou podobu. Společně s Uco Bedem ji tentokrát notně přearanžovali a s notoricky známým tématem si vyhráli. Postupně ho pak v různých sólech spíše rozvíjeli dál a dál. Skladbu natáhli na dobrých osm minut, ale když se opět na samotném konci vrátili zpět k původnímu tématu, nezdálo se, že by to komukoli vadilo. Alespoň se tak dalo soudit z bouřlivých ovací po střechu narvaného Music Baru.

Klasiku pak naopak vystřídala zbrusu nová písnička "History", jež zafungovala stejně dobře jako známé songy, a Candy Dulfer nezapomněla připomenout ani svého otce Hanse Dulfera. Z jeho repertoáru zařadila "Bass In Your Face", během níž se saxofonem v puse sestoupila z pódia mezi lidi a za fotografování s nimi se prošla prakticky celým sálem. Jak už je u ní ale zvykem, saxofon nezřídka vyměnila za mikrofon a doprovodila své dva zpěváky i vlastním vokálem. Své nové spolupracovníky nechala vyniknout i samotné. Nejdříve dostal prostor se svým bubenickým minisetem DJ Kekki a věřte, že by jeho finále ocenili i na lecjaké taneční party. Však už to tak v Lucerna Music Baru chvílemi vypadalo.

Řádně to přiživil Andy Nonvalle, když zůstal na pódiu sám a začal předvádět svoje beatboxové umění. Přes různé útržky se dostal až k "I Like To Move It" Real 2 Real, kterou s ním už zpívala celá Lucerna. Pak se k němu navíc připojil ještě Ricardo Burgrust a společně luxusně vystřihli Jacksonovu "Billie Jean". Podle znalosti textu to pak vypadalo, že fanoušek Candy Dulfer rovná se příznivec Krále popu. A co by vlastně ne, hudebně k sobě nemají moc daleko.

Po této vložce se už šlo do finále. A jak jinak než s "Pick Up The Pieces". Tuhle saxofonovou klasiku roztáhla Candy Dulfer snad na deset minut a dokázala do ní začlenit i "Thrift Shop" od Macklemorea. O závěr se postaral další song Hanse Dulfera. Definitivní konec to ale pochopitelně nebyl. Spustil se takový rachot, že se museli všichni pěkně vrátit zpět. Koneckonců bez "Sax A Go-Go" by to přeci jen nebyl ten správný koncert. Stejně jako při následné "Good Music" se před pódiem rozjela taková party, že některé vyšťavila až k umdlení. A to doslova a do písmene. Poprvé jsem na koncertě Candy Dulfer viděl, že by někoho vynášeli z obecenstva. O ten definitivní závěr se postaralo dlouhé sólo samotné Candy s bubeníkem a následnými variacemi na řadu známých melodií.

Ačkoli Candy Dulfer přijela o šest let starší, dokázala, že hudebně jde stále s dobou. Všechny ty taneční vlivy navíc naprosto dokonale vkomponovala do svého stylu a ten pro změnu do disco rytmů. Její saxofon v nich zněl zcela přirozeně a podobně zapadl i do její nové skupiny. Přitom všem nezapomněla ani na své klasické kusy a z jejího muzikantského umu se nic nevytratilo, spíše naopak. Koncert samotný pak měl od začátku moře energie, šťávy a sexy i saxy náboje. Když jsem před šesti psal: "Čím starší, tím lepší", dnes mohu jen konstatovat: "Platí to stále".