Hudební uskupení J.A.R. s námi existuje již dlouhých pětadvacet let. Bylo založeno symbolicky 17. listopadu 1989, tedy v den Sametové revoluce, kdy kapela odehrála svůj první veřejný koncert, a od té doby vystupuje každoročně. Pětadvacet let coby délka existence je mezi kapelami už pěkně vysoké číslo, a tudíž měly letošní narozeniny proběhnout ve velkém stylu. Tradičně se koncert uskutečnil ve Velkém sále Lucerny a nabídl vskutku dlouhý seznam speciálních hostů. Namátkou Matěj Ruppert, Vojtěch Dyk, Xavier Baumaxa, Vladimir 518, Tereza Černochová a řada dalších. Není proto divu, že se jej podařilo vyprodat.

Při koncertu v Lucerně se musí počítat jednak s šíleným vedrem, jednak s nepříliš dobrým zvukem. Teplota překvapivě nebyla takovým problémem, zato zvuk byl úplně tragický, a to téměř všude v sále. Nedokážu pochopit pochvalné reakce na vystoupení od lidí v zadních řadách, kde bylo stěží rozumět slovům zpěváků. Jednotlivé hlasy se navíc utápěly v enormně přestřelených basech. Rozhodně nepochybuji o tom, že by hudebníci na pódiu neodvedli dobrou práci, naopak členové kapely jsou vynikajícími hudebníky. Bohužel je těžké ocenit jejich výkony, když jsou stěží slyšet.

Pokud však dáme ozvučení stranou, zaslouží si J.A.R. pochvalu za vyvážený setlist, který obsahoval skladby z celé jejich hudební tvorby - od "Frtky", přes "Homo Fonkianz", až po poslední desku "Dlouhohrající děcka" z roku 2011. Stejně tak potěšili hosté, kteří kapelu na pódiu podpořili. Matěj Ruppert se přidal při "Metamegamastítku", Xavier Baumaxa pobuřoval s cedulí s nápisem "Game Ovar" u písně "Moc not", Vojtěch Dyk správně ležérně odzpíval hitovku "Jsem pohodlný".

Nejvtipněji ze všech hostů působil rapper Vladimir 518, který si na pódiu sice odbyl své, ale pravděpodobně neměl zapnutý mikrofon, poněvadž ho nebylo vůbec slyšet. I když jsme u J.A.R. zvyklí na plno sarkastických kousků a vylomenin, vypnutý mikrofon bychom přece jen připisovali na triko neschopným zvukařům, kteří se ten večer opravdu vyznamenali.

Z jednotlivých songů nejlépe vynikly věci jako "Studna", "Moj swiat", "Stability" (s opravdu vynikajícím zpěvem Dana Bárty) či třeba přídavkový "Maksimig". Svižná píseň "Babička" rozproudila krev v žilách a dočkala se celkem dlouhé a vydařené mezihry.

Nemám nic proti přídavkům na závěr. Jsem rád, když kapela dodatečně zahraje jednu dvě skladby pro fanoušky, kteří o to opravdu stojí. Ale co mi opravdu vadí, jsou přídavky čistě z nutnosti a v provedení rádoby velkých hvězd, které čekají třeba pět minut mimo pódium. Působí to křečovitě a lhostejně vůči návštěvníkům. A přesně to J.A.R. předvedli rovnou třikrát. I když závěrečné skladby "Už mizí pryč je... Hanka", "Bulhaři" či "Brutek modelář" zněly dobře a k samotnému závěru se víc než hodily, dalo se celé vystoupení k 25. výročí ukončit důstojněji a bez těchto laciných gest.