Festival Struny podzimu měl během tří dnů na pořadu hned dva koncerty. Po tom prvním, velmi inovativním, se ten druhý držel spíš konzervativnějšího stylu. Jeho protagonisty byli jihoafrický trumpetista Hugh Masekela a americký klavírista Larry Willis, ovšem určitá tradičnost byla jejich cennou devizou.
Live: Hugh Masekela & Larry Willis
místo: Dvořákova síň Rudolfina, Praha
datum: 5. listopadu 2014
© Petra Hajská / Struny podzimu Struny podzimu v pondělí přinesly
velmi unikátní spojení Chrise Thilea a Brada Mehldaua a o dva dny později Hugha Masekely a Larry Willlise. Ti první vystoupili ve svatostánku naší populární hudby v pražské Lucerně, zatímco ti druzí ve svatostánku vážné hudby, tedy v Rudolfinu. Ačkoli je od sebe dělí několik desítek let věku a zkušeností, svým způsobem nejsou tyto dvojice od sebe tak moc vzdálené, respektive drobné paralely by tu byly. U obou je jejich součástí výborný klavírista, jenž zůstává mírně ve stínu toho druhého. Druhým členem je pak v obou případech excelentní muzikant, který také zpívá a jazz fúzuje s dalšími styly.
© Petra Hajská / Struny podzimu Hugh Masekela se do České republiky vrátil po poměrně krátké době. Před dvěma roky vystoupil na Colours Of Ostrava, ovšem v Ostravě byl se svojí kapelou. Nyní si ho mohli jeho příznivci vychutnat i s Larrym Willisem, který se postaral o úvod jejich vystoupení. Otevřeli jej skladbou "Hi Fly" a během večera rozděleného přestávkou do dvou částí zněly skladby jejich současníků i učitelů. Hodně čerpali například z repertoáru Luise Armstronga, Herbieho Hancocka nebo Charlieho Parkera, ovšem došlo i na africké melodie nebo skladbu francouzského skladatele Michela Legranda.
Dalo by se ale říct, že víc než o jednotlivých skladbách, byl tento koncert spíše o příbězích. Sám Masekela je skvělým vypravěčem a to jak hudebním, tak i co se týče mluveného slova. Ve svých čtyřiasedmdestáti letech je vlastně chodící encyklopedií newyorské jazzové scény, jejíž je nedílnou součástí, a navíc velmi vtipnou encyklopedií. Se svým africkým akcentem vyprávěl o seznámení s Larrym Willisem v době, kdy byl ještě operní zpěvák, a především historkami o legendách jako jsou
Louis Armstrong nebo
Miles Davis včetně parodování jejich slovníku a dikce. Už jen toto byl velký zážitek.
© Petra Hajská / Struny podzimu Podstatné bylo, že tyto zážitky pak přetavil i do hudební podoby a zcela zaplněná Dvořákova síň se tak od hned od počátku mohla zaposlouchat do příběhů vyprávěných jeho křídlovkou. Základ jeho hudebního projevu je veskrze klasický, či lépe řečeno mainstreamový, ale vzhledem k délce jeho kariéry, během níž do sebe nasával řadu dalších vlivů, se častokrát nechával inspirovat dalšími jazzovými styly. V čem byl zcela nepřekonatelný, je jeho cit pro intenzitu tónu a dikci. Když jsem psal o tom, že svým nástrojem vypráví příběhy, pak toto bylo tím nejsilnějším prostředkem. Skrz sílu a rytmus na publikum přenášel veškeré emoce, které do hudby dával. A že jich bylo.
© Petra Hajská / Struny podzimu Další příběhy se pochopitelně vyrojily ve chvíli, kdy se pustil do zpěvu. Jako zpěvák je velmi signifikantní a potvrdil to i v Praze. Svůj arzenál nicméně naplno rozvinul ve chvíli, kdy se pustil do afrických písniček. V nich využíval celý svůj rozsah od intenzivního hrdelního zpěvu až po cosi, co nejlépe vyjadřuje slovo
skřek. Zpěv svého národa, díky kterému se stal i jedním z předních bojovníku proti apartheidu v J.A.R., navíc doprovodil použitím různých perkusí jako třeba cabasa, tamburína nebo cowbell. V těchto chvílích se pak připojoval se svým vokálem i
Larry Willis, který jinak byl spíše tím, kdo doprovází. Přesto jeho um a možná i svým způsobem nedoceněná jazzová invence občas vyplavaly na povrch. Přesněji řečeno sám Masekela jí čas od času dal prostor, když si pouze stoupnul ke klavíru a stejně jako publikum vychutnával ten poklidný příval tónů známých melodií, které si ale Willis excelentně upravoval k obrazu svému. Vůbec by neškodilo, kdyby dostal více prostoru. Na druhou stranu, spolu pak působili neskutečně kompaktním dojmem, kdy vzájemná souhra a sladění, by se daly nazvat jazzovou symbiózou.
Ačkoli hudební vrchol Strun podzimu máme za sebou již od pondělí, rozhodně to neznamená, že by
Hugh Masekela a
Larry Willis na něm neměli své výsostné místo. Patřili k tomu tradičnějšímu a tomu odpovídalo i složení publika, v němž návštěvníci pod čtyřicet byli v defenzívě. Nicméní Masekelovo propojování jazzu a afrických vlivů a Willisova klavírní invence v písních starých desítky let, měli a mají co nabídnout i fanouškům jazzu, kteří obvykle obdivují muzikanty o několik generací mladší.