Petře, máte za sebou společně s Mňágou a Žďorp hodně dobrodružný počin, podnikli jste výpravu do Číny za nahráváním vaší nové desky. Celá tahle akce, která byla poměrně nákladná, vyvolává množství pozornosti ze všech stran, včetně médií, nenaběhli jste si tím tak trochu? Nebombardují vás teď všichni až přespříliš dotazy na Čínu?

Zvýšený zájem pozorujeme, to je pochopitelné. Čína je vzdálená a moc zvláštní země. Pro všechny, včetně nás, je to ale velice atraktivní a zábavné téma. Navíc v Číně se moc nekoncertuje a české kapely tam prakticky vůbec nejezdí hrát. Nápad natočit tam desku proto většina lidí vnímala jako holé šílenství. Ten efekt je ale veskrze pozitivní. Výlet do Číny způsobil, že Mňága a její muzika najednou začala vzbuzovat pozornost i u těch, pro které přestala být zajímavá před dvaceti lety.

Kolik času jste v Číně strávili vyjma nahrávání? Měli jste příležitost zemi lépe poznat?

Ve finále to bylo tak, že celá kapela strávila v Číně celkem dvanáct dní, během kterých jsme mj. absolvoval tři koncerty - v Šanghaji, Pekingu a Šenzenu, což je až úplně dole u Hong Kongu. Ještě jeden neveřejný koncert jsme odehráli na české ambasádě pro její zaměstnance a pracovníky některých dalších velvyslanectví. Samotné nahrávání nám zabralo čtyři dny. Když to posčítám, volno jsme měli v podstatě jenom jeden a půl dne. Podle plánu to mělo být o celý den víc, ztratili jsme jej ale kvůli nepřízni počasí při přeletu do Šenzenu, kdy nás zastihla silná bouřka. Ale pobyli jsme hezky na letišti, zašli do výborné thajské restaurace, nic nám nechybělo.

Není žádným tajemstvím, že jste na album "Made In China" uspořádali sbírku za pomoci vašich fanoušků. To je věc, která se teď celkem rozmáhá. Mimořádná však byla poměrně vysoká cílová částka 500 tisíc. Jak jste s ní naložili? A stačila vám vůbec?

Částka se skutečně vybrala, za což jsme nesmírně vděční. Neměli jsme na začátku dostatečně konkrétní představu o tom, jaké budeme mít v Číně náklady v porovnání s tím, kolik by za normálních okolností deska stála tady v Evropě, stanovili jsme proto cílovou částku raději s jistou rezervou. Ukázalo se, že jsme udělali dobře, ačkoli pravda je, že už nyní jsme v mínusu. Když už do nás lidi investovali tolik peněz, řekli jsme si - Pojďme jim na oplátku dát něco navíc. Poslali jsme proto do výroby různé bonusové předměty jako flashky - celkem čtyři tvarově a výtvarně odlišné zpracování, na kterých fanoušci najdou kromě písniček také texty, klipy a filmík, který vznikl sestříháním zhruba třicetihodinového materiálu natočeného naším kameramanem během pobytu v Číně. Na flashku budou moci podle svého gusta přidávat buď další soubory, nebo její obsah naopak přetáhnout do počítače a používat ji pro vlastní potřeby. Vedle toho, že album "Made In China" vyšlo klasicky na CD nosičích, ze srandy jsme se rozhodli také pro magnetofonové kazety. Všechny tyhle věci byly docela nákladné, takže pokud se prodají a udělají někomu radost, bude to fajn.

V Číně vám dopředu nedali podrobný položkový rozpočet za nahrávání?

Kdepak, náš rozpočet byl velice hrubý. Měli jsme na něm seznam položek jako letenky - 200 tisíc, natáčení desky - 100 tisíc a předem jsme skutečně nebyli schopní náklady přesně odhadnout. Strašně nám pomohla benevolence českého velvyslance, díky které jsme mohli pobývat na ambasádě. To pro nás představovalo jednak velkou úsporu za ubytování a kromě toho také značnou psychickou podporu. Cítili jsme se tam pohodlně, skoro jako doma. Zároveň to ale našemu pobytu neubralo nic na dobrodružnosti.

Pokud byste měl vyčíslit částku jen za pronájem studia plus práci, kolik by to nakonec hodilo? Jde o částku, která rozbíjí takový ten zarytý dojem, že v Číně je všechno levné?

To zas úplně ne. Pravda je, že my jsme hledali studio, které je v tamějších poměrech tupě řečeno nejlepší. Studio, které má ještě takový ten starý analogový mixpult. Očekávali jsme kvalitu, ne žádného zoufalce v kamrlíku s jedním počítačem, ve kterém má všechno našlapaný. To bychom mohli rovnou zůstat doma a mastit to někde tady. Podle toho jsme proto vybírali a rozhodli jsme se pro dražší studio. Ty mršky v něm samozřejmě věděly, že jsme rozhodnutí desku u nich natočit, tak si podle toho také naúčtovaly. Dostali jsme taxu zhruba 25 tisíc korun za denní pronájem studia bez technika. Když jsme proto během nahrávání ušetřili čas, měli jsme radost, že za ušetřené peníze budeme moct pořídit zase jiné věci. Museli jsme se držet reality, abychom byli schopní pokrýt všechno, co jsme si naplánovali, včetně například flashek a vinylů, které jsem zmínil. To se nám ale bohužel stejně nepodařilo. Být v mínusu nám ale nevadí. Řekněme, že to odráží způsob života, na který jsme zvyklí. Když se třeba stane, že jedeme na koncert a máme čas, je to pro nás něco divného. Naopak, pokud řidič zastaví na benzínce a honí nás, že musíme hned zase vyrážet - takhle nám to už v podstatě vyhovuje.

Jaké byly reakce vašich čínských spolupracovníků na místě? Jsou zvyklí na to, že v Číně nahrávají umělci ze zahraničí?

Ve studiu ne, tam je to něco nevídaného. Pracují tam způsobem, který je teď po světě hodně rozšířený - všechny podklady mají stažené a vyrobené v compu. Živého muzikanta aby ve studiu v Pekingu člověk pohledal. Na druhou stranu jsme tam ale potkali hodně zpěváků, takový ten typ, který vypadá, jako kdyby vypadl z čínské obdoby SuperStar. Zkrátka mladé lidi, kteří natáčeli převážně různé remaky západní hudby s r'n'b vzdycháním, našlapanými spodky staženými z internetu, naprogramovanými smyčkami a tak podobně. Ti byli vždycky v prvním patře, obklopení hejnem Číňanů a bodyguardů, mezi kterými jsme vždycky jenom proplouvali do druhého patra. Tam bylo studio, které naopak nikdo nepoužíval, protože natáčet v něm vyžadovalo, aby člověk uměl hrát. Když jsme poprvé dorazili na místo a vysvětlili, že budeme ve studiu hrát všichni dohromady jako kapela, do poslední chvíle tomu jeho personál nemohl uvěřit. Vůbec nikdo si to nedovedl představit i přesto, že jsme se studiem před odjezdem do Číny komunikovali a byli jsme velice konkrétní v tom, za čím do Pekingu přijedeme. V momentě, kdy jsme se ocitli na place a začali se chystat, lidi ze studia dost zpanikařili. Aparaturu jsme zapojovali dobře dva dny, i drobnosti byly často problém. Ve výsledku si ale myslím, že to byla zajímavá zkušenost pro nás i pro ně. Něco podobného se opakovalo také později, když nás na čínských festivalech, kterých jsme se zúčastnili, zvučil Franta Bača, dvorní zvukař Mňágy. Místní se shromáždili kolem a soustředěně ho pozorovali, aby pochytili, co a jak se dělá. Asi jsou tam zvyklí tyhle technické záležitosti a muziku obecně dělat jinak.

Jde-li o výsledný zvuk nahrávky, osobně tomu jako laik sice tolik nerozumím, nicméně můžu říct, že podle mě zní jako čistá, dobře odvedená práce. Pokud by si ji ale pustil profík s trénovanýma ušima, odhalil by něco, podle čeho by poznal, že ta deska nebyla nahrávána tady v Evropě, ale v Asii?

Já si myslím, že kdybych komukoli řekl, že jsme nahrávali ve Francii nebo v Singapuru, bylo by to úplně jedno. Pro nás tady ale přece jen existuje určitý rozdíl, který s tím souvisí. Jde o to, že když kapela nahrává na takovém zvláštním a vzdáleném místě jako Peking, musí se hodně stmelit. Ve chvíli, kdy jsme půl nebo čtvrt roku dopředu věděli jistě, že cesta do Číny se uskuteční, začali jsme písničky na desku fest nacvičovat. Pořádně jsme je vymazlili, protože nám bylo jasný, že tam v tom pekle nebudeme mít na nic příliš mnoho času. To se ostatně nakonec potvrdilo. Jeden příklad za všechny - ti borci ve studiu, kteří psali, že mluví výborně anglicky, měli angličtinu asi jako já. To znamená, že se domluví jakž takž na základních věcech, ale to je asi tak strop. Z toho důvodu jsme na místě neustále museli mít tlumočníka. Pak nastaly různé technické zádrhely. Zapojení každého kabelu, každého drátu byla fakt dřina. Personál studia navíc nedovedl říct ne, takže kolikrát než aby problémy aktivně řešil, radši reagoval tím způsobem, že prostě zmizel a hodinu tam nebyl, což je taky dost svérázný. Pro kapelu to jednoduše byla velká výzva a impuls k tomu se stmelit. Nakonec jsme to ale s většími nebo menšími problémy dali.

Můžete zmínit některé z nejzajímavějších momentů nahrávání?

Jedním z takových momentů pro nás byla spolupráce s čínskými sboristkami. Obrátil jsem se na kulturního radu Martina Hoška s prosbou, jestli by nám nemohl sehnat dvě holky na zpěv. Obyčejný holky, co rády zpívají (žádný profi zpěvačky), aby na místech, které jsme pro tyhle účely vyhradily, nazpívaly backvokály v čínštině. Co vymyslí, to vymyslí. Nechtěl jsem jim do toho moc zasahovat. Moje zkušenost je taková, že když se člověku nechá volný prostor, funguje to líp. Kdyby nic nevymyslely, tak by prostě nic nevymyslely, i to se samozřejmě mohlo stát. Holky byly naštěstí velice fajn, moc vtipný, rychlý, šikovný a pracovalo se nám s nimi strašně dobře. Další zajímavá vzpomínka se vztahuje k přípravám na cestu. Poslali jsme část aparatury do Číny předem lodí. Pamatuju si to jak dneska. Bylo to 10. února, akorát jsem se chystal na koncert Depeche Mode. Naložil jsem auto až po střechu kytarami, bubny, zkrátka vším možným a odvezl to všechno do speditérské firmy s tím, ať to doručí. Jaké bylo naše překvapení, když na místo určení nic nedorazilo! Všechno jsme si proto museli půjčit. Třeba náš bubeník měl úplně jiné bubny, než na jaké je zvyklý. Obvykle hrává na plechovej virbl, teď hrál na dřevěný, čímž dostal takový zvláštní zemitý zvuk. Bylo to fakt celkem dobrodružství. Jediný, co nás v téhle chvíli spojovalo, byly písničky a vědomí, že jsme od fanoušků vybrali tolik prostředků. Pořád jsme si v duchu říkali, že když jsme dostali takovou částku, nemůžeme natočit žádnou sračku.

Jak se nakonec vydařily koncerty v Číně? Proběhly se vším všudy, včetně plánované přednášky o české hudbě let nedávno minulých? Zpívali jste v čínštině?

Petr: Ne, to se nedá! Já jsem kdysi byl v Mongolsku a musel jsem jednu písničku přezpívat v mongolštině. Byla to neskutečná tryzna! Učil jsem se text přes čtvrt roku, pak mi vypadlo jedno slovo hned ve druhým řádku a celé se to rozsypalo. Pokud člověk v jazyce nemá nějaké zázemí, tak to zkrátka nejde. Ale při koncertu na ambasádě s námi odzpívaly dvě písničky čínské sboristky, které se objevují na desce, takže i nějaká ta čínština zazněla. Jinak proběhlo všechno podle plánu. Z koncertů jsme měli dobrý pocit a myslím, že se setkaly s úspěchem.

Kdo se vám vlastně na místě staral o zvuk?

Nejdřív jsem si říkal, že na to vezmeme Romana Holého, Ondřeje Ježka nebo někoho takového. Nakonec jsme ale točili s naším dlouhodobým koncertním zvukařem a kámošem v jedné osobě, který je u každého vystoupení a zná nás proto nejlíp.

Je na té desce nějaká další, hlubší symbolika kromě názvu, který odkazuje na váš debut "Made In Valmez" a kterou posluchač třeba nepostřehne na první dobrou? Můj dojem, když jsem si přečetla, že deska ponese jméno "Made In China", byl takový, že to bude určitě nějaká bilanční deska se spoustou skryté společenské kritiky. Ve výsledku tam ale nic takového k nalezení není, nebo ano?

Ty paralely a symbolika jsou tam jenom tak vzdáleně. Naše první deska byla psaná opravdu stylem "Made In Valmez", to znamená z úhlu pohledu člověka, který je z Valašského Meziříčí a v podstatě z něho nevyjíždí. Teď po pětadvaceti letech je to ale všechno tak jiný, tak neuvěřitelný! Když jdu třeba tady v Praze po Karlově mostě a říkám si: "Tady je to tak krásný," pořídím fotku a ve vteřině ji můžu poslat svojí ženě. Dřív bych s sebou musel mít foťák, v něm film, fotky, co jsem vyfotil, bych musel nechat vyvolat, což by trvalo třeba čtrnáct dní, prostě psycho! A teď v Čině, ať už si o tom myslí, kdo chce, co chce, na každém rohu tam byl možné vidět skutečný pokrok. Do všeho tam tolik šlapou! Je to Čína, kde se nachází centrum dění, Američané vůbec nestíhají, jenom kolem nich prdelkujou a modlí se, aby jim půjčili peníze. I tohle je rozměr, díky kterému je ta země strašně zajímavá. Leží sice daleko, na druhou stranu ale není takový problém tam dojet. Takže borec, který kysnul ve Valmezu, najednou může vycestovat, kam chce. To je jedna paralela. Název desky má kromě toho samozřejmě i onu tupou rovinu ve smyslu, že Made In China není jenom suchá fráze, ale značí, že ta deska tam byla skutečně celá vyrobená. Když se nad tím zamyslím, vlastně je tady ještě jedna věc, kterou jsem si hned úplně neuvědomil, protože jsem si dřív podobných věcí nevšímal, a to ta, že jsme v kapele všichni starší... "Made In China" z toho důvodu svým způsobem odráží i naše samotné rozhodnutí vyrazit ven a realizovat ho, chuť nesrat se s tím a prostě to udělat. Nezvadnout v rutině.

Je pravda, že tohle si svým způsobem určitě zaslouží obdiv. Už při vašem nedávném projektu "Dáreček", který byl sám o sobě poměrně netradičním počinem, bylo znát, že vyhledáváte dobrodružství a máte možná potřebu zkusit si něco nového. Je to tak, že si snažíte zpříjemňovat a zpestřovat si samotnou práci na hudbě, chodíte naproti dobrodružstvím i v soukromém životě?

Já si myslím, že osobně jsem i v soukromém životě docela dobrodruh (smích). Ale na rovinu, když člověk točí třináctou, čtrnáctou desku, je potřeba to něčím osvěžit, protože už dopředu zná každý detail celého procesu. To je normální a úplně přirozený. A navíc, čím dál víc cítím, podobně jako třeba náš bubeník, který je taky takový trochu světoobčan, že naše planeta Země je tady pro nás pro všechny. Vždycky když někam vyjedu, i kdyby jenom k sousedům do Rakouska, biju se do hlavy, že jsem to neudělal dřív, protože to cestování je hrozně zábavná a osvěžující věc. Pomáhá dobře žít! Primárním smyslem toho, co děláme, rozhodně není nic takového jako být v čele hitparády nebo se podělat z hudby. Chceme mít hlavně dobrý život, jehož je hudba ale nedílnou součástí. Pokud cestování dovede zintenzivnit požitek z hudby, proč do toho nejít. Seděl jsem teď zrovna nedávno s Pastouškem z Butů a on mi říká: "Hele, my do tý Číny už asi nepojedeme." Mně to bylo jasný, nechce se jim. Kdežto mně naopak přišlo hrozně lákavý tam vyrazit - poznat kulturu, místní lidi. Třeba se mi za čas už taky nebude chtít, co já vím?! Mimochodem, co je třeba hrozně zajímavý - tamější společnost vůbec neprodělala sexuální revoluci, která tady proběhla v šedesátých, sedmdesátých letech. To se tam jednoduše nestalo. V Číně jsou všichni strašně, nechci říct stydliví, spíš jemní, zdrženliví. Prostě nejsou taková prasata jako my tady, kde většina lidí je zvyklá úplně na všechno a nejsou znát takřka žádné hranice. A těch překvapivých rovin bych mohl zmínit daleko víc. My máme Čínu spojenou s takovým tím prvoplánovým komunismem, který tam samozřejmě taky je (třeba pustit si čínskou televizi, to je o hubu, blivajz strašlivej!), to je ale strašně zužující pohled. Každopádně je to obrovský kolos a já jsem strašně zvědavý, co se stane, až se tam ten systém jednou rozpadne.

Jak teď po návratu celý tenhle čínský podnik působí na vaše okolí. Změnili třeba někteří názor na vaši výpravu? Má shrnuto a podtrženo víc fanoušků, nebo převažují ti, kdo nad tím kroutí hlavou?

To se liší kus od kusu. Vrátili jsme se v květnu, vyjeli jsme na festivaly, kde máme mezi kapelami spoustu kámošů, a ti se nás samozřejmě ptali: "Tak co, jaký to tam bylo, velký psycho?" A my na to: "Jo, strašný psycho,.." Pokud něco mezi reakcemi převažovalo, byla to především zvědavost. Ono díky tomu, jak je u nás hudební průmysl neustále v krizi, nedovedu si představit, že by přišly nějaké negativní reakce. My jsme se hudbou začali živit v roce '92 a už tehdy to byla krize velká, hrozná, bla bla bla! Od té doby je ale možné pozorovat, jak se hudebníci naučili držet pohromadě. Převedeno do číselné podoby si všichni z devadesáti procent přejeme úspěch. Když se někomu zadaří, jsem za to rád a ještě radši jsem, že hudba pořád někoho zajímá. Pokud nějaký český interpret napíše dobrou písničku (samozřejmě cizí taky, ale teď se bavíme o Česku), tak bych byl úplný debil, kdybych mu záviděl. Naopak! Je moc dobře, že spousta lidí pořád dělá kvalitní věci. Tohle jsme si vlastně ověřili už na "Dárečku" - interpretům, kteří se na albu podíleli, stačilo ve většině případů jenom zavolat. Nikdo neprudil, všichni byli rádi, že se můžou pobavit.

Na desce měla být k nalezení jedna písnička, kterou napsal kytarista Mňágy a Žďorp a kterou jste měl v plánu otextovat až na místě v Pekingu. Přišla inspirace, nebo se nakonec na "Made In China" nedostala?

To se bohužel nakonec vůbec nestalo. Nebyl čas. Ta písnička je ale napsaná a je tak strašně dobrá, že bych ji rád zahrnul mezi věci, které budeme chystat zase na další desku. Už teď vím, že máme dvě, tři, čtyři písničky, které se na "Made In China" nevešly a které jsou přitom opravdu povedené. Tohle je jedna z nich a určitě si ji schováme. Pokud jde o její text, při odjezdu jsem měl napsané dva řádky a myslel jsem si, že ho dopíšu raz dva. Přecenil jsem ale síly. Přiletěli jsme, hned nás čekal koncert, pak jsme se letecky přemísťovali zase na jiné místo, po návratu jsme se vrhli na práci ve studiu. Zkrátka nebyl prostor. Popravdě jsem se ale stejně soustředil spíš na to, aby se pořádně nahrály písničky, které jsme už měli hotové a secvičené, než aby nutně přibyla jedna další. Materiálu bylo dost. Po večerech jsem šel radši ven a dal jsem si tři piva. Kdybych měl sedět v pokojíku a psát, tak bych už se asi zbláznil. Zároveň jsem ten song nechtěl pokazit, protože je opravdu pěkný.

Takže se dá říct, že žádný materiál přímo na místě v Číně nevznikl, ani hudebně ani textově?

Ano. Přijeli jsme de facto s hotovou deskou a pro žádné tvoření na místě nebyl prostor. A upřímně řečeno, tohle neděláme moc ani tady v Česku. Napíšeme desku, když je hotová, jdeme do studia a tu nahrajeme. Tímhle způsobem jsme zvyklí pracovat.