Říká se, že pokud za svou desku dostanete Mercury Prize, jedná se v prvním případě o opravdu hodnotné uznání vaší tvorby, v tom druhém je to ale v Británii, zemi, která neustále hledá "next big thing", zároveň něco jako polibek smrti. Experimentální a žánrově těžko ukotvitelní Alt-J (což je mimochodem klávesová zkratka pro řeckou deltu, tedy "změnu", "odlišnost") si ji za svůj skvělý debut "An Awesome Wave" právoplatně odnesli v roce 2012.

O dva roky později se na trh dostává následovník "This Is All Yours" a pocity z něj jsou velmi podobné. Deska, která šla v britské hitparádě rovnou na jedničku, totiž v zásadě využívá týchž propriet, které kvartetu usídlenému v Leedsu pomohly ke slávě už dříve. Prim tak opět hraje spíše upozaděný a kuňkavý zpěv, na nějž se nabalují nejrůznější nástroje, beaty, samply a zvuky všeho druhu, což dohromady vytváří skvěle dochucený indiepopový guláš, kterého se hned tak nepřejíte. Alt-J tak můžete směle přirovnávat k Radiohead, Wild Beasts, MGMT, Arcade Fire, Gorillaz či Beckovi a neúspěšně hledat souvislosti. Proč neúspěšně? Protože vždycky, když už si budete myslet, že jste jejich souputníka našli, nakonec stejně zjistíte, že podobnost, jíž se držíte, je vytvářena na základě pouhých náznaků a drobných detailů a v následující písni je zase všechno jinak. Ano, zvuk interpretů antihitu "Tesselate" je tak osobitý, až to zaráží.

Na albu, věnujícím se zejména pobytu v japonské Naře od příjezdu až po loučení, tak uslyšíte klávesy, akustickou kytaru, housle, beaty, pískání i nespoutané perkuse, které ve společné harmonii s často jen stěží identifikovatelnými elektronickými zvuky vykreslují společnou emoci, gradují a stejně rychle také slábnou a chladnou. To vše často během jediné písně.

A byť si formace, jejíž hudbu jste mohli slyšet i ve filmu "Terapie láskou", své nejsilnější okamžiky vystřílí v singlové "Hunger Of The Pine" s vysamplovanou Miley Cyrus, ani zbytek nahrávky nepůsobí jako nastavovaná kaše. Pořád je co zkoumat, pořád je co objevovat.

V tomto je tedy dvojka stejná jako debut, ale mávnout nad ní rukou jen proto, jak moc je prvotině podobná, by bylo ošidné. Pokud jste totiž stále čerstvou kapelou, jejíž nejsilnější zbraní je svébytný a charakteristický zvuk, nemusí být snaha o vytříbení autorského rukopisu na více než jedné nahrávce nutně na škodu.

Pestrost, vynalézavost, proplétání zdánlivě neslučitelných nástrojů, míchání niterných, ale i roztančených nálad. To jsou hlavní zbraně Alt-J. Formace, která se nesnaží oslovit masy, ale nechává na posluchači, zda se pokusí najít si k ní cestu. Hledáte-li album, v němž si s každým dalším poslechem budete moci všímat detailů a různých nuancí, s druhou deskou skupiny kolem Joa Newmana vedle nešlápnete.