Jen selský rozum by k náčrtu pondělního večerního scénáře nestačil. Pojďme se na to podívat přes lupu:

Mýtus číslo jedna: na kalifornské predátory se čtyřmi vydanými studiovými opusy, historií sahající do roku 2008 a s již odškrtnutým českým městem v koncertním itineráři se přijdou podívat alespoň dvě stovky lidí. A ještě když v tuzemsku poprvé vystupovali zhruba před osmi stovkami, tedy ve vyprodaném klubu Lucerna Music Bar. Imaginace dalekosáhlá, realitě však příliš vzdálená.

Již při výstupu z tramvaje na nejbližší zastávce Lihovar autorka tohoto textu nabyla dojmu, že tady něco skřípe - skupinka cestujících totiž (dle očekávání) automaticky nenasadila tradiční podobu hada táhnoucího se zákrutem přímo ke klubu. Klid a mír se držel za paty celou cestu stejně jako ironie na jazyku, jestli se v MeetFactory dneska něco děje. Ovšemže se ukázalo, že tam uvnitř je jiný, bláznivější svět. I když ne o moc - vhledem k asi čtyřicetičlenné účasti.

Mýtus číslo dva: Přílivy energie předskokanů Wild Tides návštěvníky omotají jako sloní chobot. Vyznavač černého humoru by mohl podotknout, že jejich zničující kytarový proud člověka nastartuje stejně efektivně jako epileptický záchvat. Nebo by alespoň měl.

Vzhledem k tomu, že už na většině vyprodaných koncertů to vypadá jako v muzeu soch, kdy jeho jedinými návštěvníky jsou členové kapely, se šance při takto nízké účasti rapidně zmenšuje. Co naplat, že autorka v koutku duše doufala, že se přítomní řadí mezi ortodoxní příznivce.

Místo toho se již na prvním vystoupení večera sešli spíše jednotlivci, kteří s nápojem v ruce neustále kontrolovali situaci, zda doopravdy okolí sleduje každý jejich pohyb. Jen bezmála desetičlenná skupinka v první řadě pochopila, že se před ní odehrává něco... neskonale dramatického.

Tedy imaginární souboj kytar a jejich krotitelů, kdy síly jsou vyrovnané. Vskutku neučesaný rock Wild Tides s ještě nekonzervativnějším zpěvem a punkovou motorikou na počátku října oslovil porotu soutěže Czeching o nejsvébytnější tuzemský hudební projekt, kdy frontman Jakub Kaifosz přiznal, že formace zkouší až na koncertě. Což ani nemusel, ovšem demonstruje to živočišnost - zničující eso skupiny.

A to uplatňují jak v hudbě, tak ve slovním projevu. "Tahle písnička je o holkách, co tahaj kluky za péro, a klukách, co tahaj holky za nos," prozradil zpěvák s trpitelským výrazem publiku, co ho poslouchalo tak napůl, protože jeho členům do druhého ucha občas něco zahučel kamarád. Nestálá situace pod pódiem způsobila, že se tam člověk cítil tu jako v hospodě s kapelou k tanci a poslechu a tu zase (se vší úctou k nim) jako na srazu ajťáků. A někdy i na punkovém koncertě, kdy se do toho Vegy opřel tak, že patka i kytara létaly kolem své osy.

Z připravené půdy pro headlinera večera by se dal vyvodit i mýtus třetí - přetrvávající formální atmosféra. Ale kdepak - ti věrní příznivci šetřili síly na později. A předvedli dokonce Crocodiles pogo počesku. Přestože už punku pro ten večer odzvonilo.

Není divu, noisepopaři rajcovali komplexní show - kluky spíše tabulí kytarových pedálů u Charlese Rowella, holky spíše pódiovým projevem kytaristy nasyceným pánevními pohyby, hrou roztočenou paží, pózami s našpulenými rty a horizontálně natočenou kytarou před očima snad namísto dalekohledu. Ano, byl to on, kdo hrál ten večer prim.

I většinu verbální komunikace obstaral zdatně, s nasazením moderátora BBC. Třeba průpovídkami, kdy se v jedné z nich sešla věta: "Miluju zdejší lidi, jak jsou vysocí," a spojení "nádherné penisy". Možná je lepší, že autorce unikl kontext. Ve spojení s jeho grimasami diblíka, perverzními pohyby, červenou oponou namísto projekcí a vzpourou kytar se prostory MeetFactory proměnily v punkové doupě neřesti.

Právě v momentě běsnění zefektovaných kytar zuřily přední řady nejvíce, stejně tak při skladbách prolezlých suverénním kytarovým riffem. V případě Crocodiles jednoduchá rovnice - uvedené aspekty fungují navíc coby prevence proti utonutí v bezedných psychedelických texturách. Mezi nejúspěšnější singly dle očividných reakcí publika jasně patřily frackovitě uvedený "Cockroach" z nejnovější desky "Crimes Of Passion" a naopak jedna z nejstarších skladeb "Summer Of Hate". O zcoverovaném přídavku "Satisfaction" tvůrců The Rolling Stones pochopitelně nemluvě. Vzhledem k vyznávané filozofii Američanů "DI", tedy "do it", do setlistu kapely zapadla bez potřeby pohrdnutí.

Zdá se, že Crocodiles mají všechno - svérázný zvuk opředený vzory The Jesus And Mary Chain nebo Tommy James And The Shondells, charakteristický zjev se zvráceným kytaristou, zasněným zpěvákem, podivínským baskytaristou a bubeníkem-sympaťákem a fešné koncertní alter ego schopné dohrát na vrcholu.

Se singlem s výmluvným názvem "I Wanna Kill" zkrátka nemohli šlápnout vedle. Neukočírovatelné emoce vymrštily příznivce na pódium, koncert se metamorfoval na karaoke - u mikrofonu Rowella se vystřídali při refrénu rovnou tři návštěvníci. Pozoruhodný moment, kdy se zde setkali kytarista s nápisem "Domestic Extremist" na tričku a jeho obdivovatel nesoucí na hrudi "Babies". Šílenost. Spokojenost.