Jak to ten Dave Pen dělá? Frontman zavedené elektro kytarovky Archive, která nepolevuje ve vydávání desek ani koncertování už od roku 1996, se tvůrčím způsobem čím dál hlouběji pokládá do svého ptačího vedlejšáku, stíhá si ve volnu házet DJ sety, cestovat, slézat hory, a to všechno jakoby nic. Společně s BirdPen letos přichází již se třetím studiovým albem, které navázalo na nebývalý úspěch debutu "On/Off/Safety/Danger" i předcházejícího LP "Global Lows". Soudě podle devadesátiminutového čísla na Sedmičce si jak kritici, tak fanoušci opět mohou spokojeně mnout ruce.

BirdPen naživo, ještě ke všemu dvakrát v tomtéž roce, to je velký dárek. Prožít chvíle strávené ve společnosti neotřelé čtveřice je totiž skoro stejné jako navštívit koncert pěti různých kapel v jednom. Dave Pen má hudbu v krvi, nespočet nasbíraných zkušeností, a když k tomu přidáte charisma, které se dá krájet, máte recept na něco vysoce návykového. Jeho přínos do srdeční bokovky nemůže nikdo popřít. Podobně jako Archive, i BirdPen vlastní talent pro klasické britské songmakerství vyšperkované trochou té elektroniky. Mladší z Penových dětí s ním však pracuje pomocí zcela odlišného, surovějšího rukopisu, který mění svůj sklon song od songu. I to je jedním z důvodů, proč nadšení nepochopitelně skromného publika nemělo šanci polevit ani na chvíli.

Dynamika koncertu byla neskutečná. BirdPen nabídli všechno, co si jen lze přát - rozsáhlé instrumentální pasáže, hnané dopředu dravými kytarami a kořeněné psychedelickými hrátky s pedal boardy. Detaily jako podprahové tikání bomb nebo vzdálený čarodějný tleskot působily velice zneklidňujícím způsobem. Precizní, místy téměř organický zvuk (odkdy zní tamburína jako tříštící se sklo ?!) se neustálil nikdy na dlouho. Chvílemi jako by BirdPen vyskočili z dodávky po road movie strávené s Coldplay nebo Radiohead ve sluchátkách, jindy se připomněla jejich slabost pro doom groove, který neváhali vyměnit za zemitý zvuk a la Black Rebel Motorcycle Club. To, co takhle černé na bílém může působit nesourodě, na vlastní uši pouze odráželo Penův konceptuální přístup k věci a vyvolávalo příjemnou nenasytnost.

Samostatnou kapitolou koncertu byl Dave Pen a přehlídka jeho hlasové výbavy. Sympatický správňák s vizáží křiváka by měl uvažovat o pojistce hlasivek, pokud ji už nevlastní. Škála výrazů, které dokáže vykouzlit, nepřestávala fascinovat. V dlouhých tónech místy předčil provařeného Yorka s Chrisem Martinem, v nižších polohách, náročnějších na frázování, neměl pro změnu daleko k Ianu Brownovi ze Stone Roses, přičemž se na rozdíl od svých introvertnějších kolegů tu a tam nebál taky pořádně zařvat.

V setlistu figuroval zcela nový materiál, který táhl rovnou na branku i navzdory tomu, že vyjma Pledgerů a skalních fanoušků jej zřejmě nikdo neměl šanci předem příliš naposlouchat. V porovnání s odehranými největšími hity z minulosti ("Machines Live Like Ordinary People", "No Escape", "Off", "Saver Destroyer" nebo "Breaking Precedent") však novinky nejenže ani v nejmenším nezapadly, ale prokázaly vyzrálost a trvale udržitelnou kvalitu dosavadního repertoáru. Jestli mají BirdPen v úmyslu pokračovat tímhle stylem dál, je rozhodně na co se těšit. Přejme jim, aby našli cestu k početnějšímu publiku i mimo domovinu. Fakt, že strahovský koncert odehráli pro maximálně tři desítky příchozích, je smutná absurdita. Silou ohlasu však přítomní naštěstí předčili několikanásobný počet, a tak BirdPen mohli odjíždět jako vítězové.