Jak už napovídá nadpis ve stylu typické rážovské mluvy, druhá varianta je správně. I když oficiálně hlásili pořadatelé vyprodáno, do posledního místečka narváno nebylo. Jen velmi slušně zaplněné hlediště ale na začátku setu brněnské rockové legendy Tibet zívalo prázdnotou a čtyřem chlapíkům na pódiu se ho nepodařilo zahřát, ba ani zaujmout. Velmi mizerný zvuk, absolutně nesrozumitelný zpěv a nezájem lidí, kteří dávali z velké části ostentativně najevo, na koho to vlastně přišli, interpreti přešli bez mrknutí oka a po čtvrthodinové přestávce mohl vypuknout hlavní program.

Jako předehra bylo zvoleno intro z šestnáct let staré desky "Hodina pravdy". Pódium bylo velmi vkusně stylizováno do podoby několika velkých i malých zídek, postavených z fiktivních cihel. Nejprve usedli za své nástroje dělníci: klávesista Ľubo Horňák, bubeník Boris Brna, kytarista Peter Farnbauer, a hlavně speciálně pro tuto sérii koncertů znovu oživená trojčlenná dechová sekce. Po necelých pěti minutách už přišli hlavní hrdinové a železné jádro Elánu - Ján Baláž, Jožo Ráž a Vašo Patejdl.

Vystoupení mělo na začátku spád: než stihl člověk napočítat, kolik jsou "Dve a dve", už tu měl další slavnou a dlouho naživo opomíjenou "Klasiku". Během ní začaly dout první plamínky obav - Rážův hlas už není tak silný, jak býval, a v refrénu písně "Antikvariááát" rozhodně nezněl čistě. Videoprojekce působila celkem strnule a divák mohl přemýšlet, jaký musí mít zážitek lidé stojící daleko od pódia, když místo muzikantů vidí jen postavičky o velikosti mravence.

Vše se ale včas dalo do pořádku, kapela šlapala jako hodinky a sám frontman se také dostal do obvyklé pohody, ze které ho nevyvedly ani občasné drobné chybičky. Těm se na jevišti stíhali s Balážem i Patejdlem zasmát a také drobné technické potíže při střídání Balážových kytar, kdy bubeník odklepal začátek písně a zůstalo jen hrobové ticho, působily lidsky. Nehráli totiž roboti, ale lidé, což se ještě jednou projevilo ke konci vystoupení při "Bosorce", ve které Ján Baláž málem zazpíval dvě stejné sloky za sebou. Vysekal se však z toho s velkou grácií.

Obrovským plusem bylo vhodné sestavení setlistu. Elán sice nemá tři sta padesát hitů, jak nám v nedávném rozhovoru jejich frontman tvrdil, ale má jich opravdu hodně a skladby, které se hity nestaly, taky stojí za připomenutí. Třeba "Osmy svetadiel" kromě akustického turné na sklonku minulého tisíciletí naživo nikdy jindy nezazněl. Spousta lidí nezná ani skladby z prvních tří řadových alb "Spievam rokenrol si každý ďeň", "Nevera" či "H.Ch.Andersen". Během interpretace posledně jmenované si zasólovala většina nástrojů, co byly na pódiu přítomny.

Dechová sekce nebyla zařazena do kompletního programu, ale tam, kde dostala prostor, měla své opodstatnění a zdatně suplovala klávesové vyhrávky. A slyšet v některých momentech sólo na saxofon či příčnou flétnu muselo být pohlazením pro fajnšmekry. Pro ty, kdo nestihli navštívit akustické koncerty "Elán v divadle", případně z nich nemají alespoň DVD, Elán připravil akustickou vložku, během které Baláž, Ráž a Patejdl prakticky splynuli s publikem a úchvatně předvedli trojici songů "Neobzerajte sa, paní Lótová", "Smrtka na pražskom orloji" a "Čakám ťa, láska".

Publikum bylo naprosto fantastické, hala bouřila jak při chorálovitých popěvcích typu "Kaskadér", tak i v případě překvapení, která kapela sypala z rukávu jedno za druhým. "Zanedbaný sex" z nahrávky "Elán 3000" vyloženě pobavil i v podání dvojice Baláž - Patejdl. Vašo musel utrousit poznámku: "Som zvedavý, kto z vás si tu pesničku bude zajtra zpievať." Troufám si tvrdit, že po baladických perlách "Kráľovna bielych tenisiek", "Kde si", a hlavně první přídavkové "Voda, čo ma drží nad vodou" málokdo.

Energie se přelévala z pódia na publikum a obráceně jako tsunami a nikomu se nechtělo věřit, že po songu "Sestrička z Kramárov" se bez jakéhokoli upozornění kapela uklání a odchází. No, odchází. Napoprvé do zákulisí ani neodešla, znovu se chopila nástrojů a zahrála zmiňovanou "Vodu, čo ma drží nad vodou", tedy megahit, který v posledních letech pravidelně koncerty uzavíral. Překvapení však nebrala konce ani v závěru, kdy se po více jak dvou hodinách čistého času chalani znovu vrátili zpět a dali ještě poslední dvě položky "Nie sme zlí" a "Čaba, neblázni".

Vystoupení to nakonec bylo úchvatné, strhující. Mnoho lidí dlouho nevydrželo sedět na svých sedačkách a muselo si stoupnout a tančit. Kapela zraje jako víno, hraním se viditelně baví a je si vědoma svého postavení. Sice zahrála jednu zbrusu novou píseň "Živých nás nedostanú", ale nepadla ani zmínka o novém stejnojmenném albu, které by mělo u Warner Music vyjít v den pražské zastávky koncertního turné, tedy 22. října. Dle některých názorů nafoukaný a arogantní Ráž se hluboce ukláněl a děkoval téměř po každé písni, čímž ukázal, že legenda jeho velikosti se nemusí bát horších zítřků. Pisatel už navštívil hodně koncertů slavné slovenské kapely a troufá si tvrdit, že tento byl nejlepší.