Druhé album Ondřeje Rumla s výmluvným názvem "Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha" vyšlo teprve v pátek a nedělní křest byl tedy pro většinu příznivců jedním z jeho prvních představení. Pochopitelně řada z nich znala písničky Osvobozeného divadla, ovšem je otázkou, zda byli připravení na jejich podobu, kterou jim společně s Ondrou vtiskli členové jazzového Matěj Benko Quintetu. Tato formace se pochopitelně i v neděli postarala o hudební doprovod.

Vše odstartovalo mírné klavírní intro samotného Matěje Benka. K němu se následně připojil už i Ondřej Ruml, aby společně spustili písničku "Ezop a Brabenec", která naopak CD uzavírá. Během ní se přidali i zbylí členové kvintetu a rozjeli naplno své muzikantské umění, které se výborně doplňovalo s tím pěveckým Ondřeje Rumla. Kdo ještě neslyšel desku, ten byl jistě už po prvních několika písničkách překvapený progresí, jakou některé z těch známých melodií prošly. Jejich úpravy a aranže ve stylu moderního jazzového mainstreamu jsou na albu velmi proměnlivé, některé se víc odchylují od originálu, jiné naopak, nicméně v koncertní úpravě se ony rozdíly ještě více prohloubily. Mezihry byly o něco delší a propracovanější a i Ondřej Ruml si více dovolil. Asi nejvíce to bylo znát v písničce "Kat a blázen", do které dokázal vnést daleko větší dynamiku a akcent na podstatu jejího tématu. Naopak "Svítá" dostala poměrně intimní podobu jen s klavírem, basou a bicími, což naopak vygradovalo její charismatickou atmosféru.

Koncert svým tempem a "Potopou" postupně doklouzal do aktu křtu. Toho se jako kmotři ujali Ondřej Brzobohatý a Jiří Macháček, samozřejmě za asistence dalších lidí včetně Barbory Bouchalové, která vytvořila obal desky. Všechno se povedlo bez nějakých závažnějších extempore, nikdo nebyl vážně trefen špuntem a dokonce prý "i ta Bohemka chutná stále stejně". Kmotři tam ale nebyli pouze na zlití cédéčka šumivým mokem. Společně s hlavním aktérem, stejně jako na desce, zazpívali "Tři strážníky". Ačkoli to bylo asi daleko těžší než na nahrávce, hlavně tedy ty hádky a rychlé pasáže, na divácích a vlastně i na zpěvácích samotných bylo vidět, že se tím nesmírně baví. Publikum, respektive jeho počet, asi nejlépe charakterizoval Ondřej Brzobohatý, který prohlásil: "Na to, jakou muziku hrajete, jich sem přišlo celkem dost."

A měl pravdu. Lucerna Music Bar byl zaplněný tak akorát. Nikdo se na nikoho nemačkal, ale přitom byla většina prostor příjemně pokryta lidmi. Ti všichni pak po "Třech strážnících" dostali nádavkem jednu instrumentální kompozici Matěj Benko Quintetu. Ačkoli ten nepatří mezi ty nejznámější jazzové kapely u nás, především Benko dokazoval, proč je považován za jednoho z nejlepších českých jazzových pianistů a nejnápaditějších aranžérů. Nutno dodat, že ostatní za ním rozhodně nikterak nezaostávali. Koneckonců společně působí od roku 2007 a je to na jejich výborné souhře znát.

Po tomto drobném intermezzu došlo na další bod programu, a sice první klip k desce, kterým je duet se Zdeňkem Svěrákem "Stonožka". Černobílý klip přímo ze studia sice trošku zbrzdil spád večera, ale vzhledem k tomu, jak se všichni výborně bavili, to vlastně nikomu nevadilo. Ondřej Ruml jí pak navíc zahrál ještě jednou naživo, ale až na samotný závěr celého koncertu jako přídavek. Mezitím stihl, coby prolog "Nebe na zemi", vytáhnout i oblíbený looper a předvést na něm svoji vlastní písničku "Nebe". Postupně si nahrál do smyčky tři výškové stopy a jednu basovou a do nich potom zpíval. Ačkoli to bylo prakticky bez textu, diváky si tím získal naprosto dokonale a sklidil s ní bouřlivý a dlouhý aplaus. Svoje jazzové umění pak dokázal především ve výborné scatové části asi nejznámější Ježkovy písničky "Život je jen náhoda". O samotné finále se ale postarala klasika "Šaty dělaj člověka".

Jestli ještě někdo bude tvrdit, že z talentových soutěží nemohou vzejít opravdoví muzikanti, pošlete je na koncert Ondřeje Rumla. Ten na křtu svého druhého alba dokázal, že nám tu po Danu Bártovi a vedle Vojty Dyka dorůstá další vynikající jazzový zpěvák, který má odvahu dělat věci po svém. A klidně to mohou být i písničky Jaroslava Ježka. Dovolím si tvrdit, stejně jako řada dalších, že zrovna on by měl z nedělního představení obrovskou radost.