Není veselý. Ale hravý je. A to z něj dělá výraznou osobnost v množině indiefolkových muzikantů. Fin Greenall AKA Fink a jeho kapela (Fink) už od počátku třetího tisíciletí dokazují, že jsou prostě dobří. A jeho (jejich) pátá řadová deska "Hard Believer" je toho důkazem. Důkazem pro všechny, kteří by snad náhodou chtěli pochybovat. Je to sakra dobrá deska, pro vaši informaci.

Je v tom folk, je v tom rock, je v tom blues, je v tom elektronika (ale jenom trošku, úplně malinko, skoro vůbec, zkrátka tak, aby to i naživo znělo furt dobře i bez ní). Jsou v tom emoce, je v tom melancholie, je v tom smutno, je v tom vášeň, je v tom naléhavost. Je v tom duše. Fink zkrátka umí. Umí hrát, umí zpívat, umí aranžovat, umí dát písním náladu a desce atmosféru.

"Oh why, oh why do they teach us Shakespeare / When you're only 16, with no idea, what it all means / Oh Romeo, oh Romeo he thinks it's a love thing / All masks and kisses from the balcony / It's deeper than that bro, it's a fuckin' tragedy / Oh you, taught me so much about you / Taught me so much about love / And yet I learn nothing..."

Album otvírá titulní "Hard Believer". Dala celé kolekci jméno, ale trochu mate tělem - bluesová zakouřená nálada a repetitivní motiv jsou na celé desce osamocené. Což ale nevadí, protože to nejlepší má teprve přijít. Zároveň ale tahle skladba nijak extrémně nevyčnívá a vlastně se asi na začátek dost hodí.

Tím nejlepším se myslí třeba hned následující "Green And The Blue", která je tím pravým úvodem do věcí příštích. Nekonečná echa, výrazný refrén a gradující stavba představují model, se kterým se budete následující skoro hodinu setkávat velmi často. Trip hopem nasáklá "White Flag" a coldplayovská "Too Late" ukazují rozmach, ve kterém se Fink pohybuje, aniž by mu to činilo jakýkoliv problém, aniž by zněl křečovitě a aniž by ztratil ksicht.

Ty největší z největších klenotů jsou dva. "Pilgrim" je z kategorie těch skladeb, co rostou už během prvního poslechu. Ta gradace je tak neskutečná, že na konci šesté minuty, kdy píseň končí, máte pocit, že prorážíte hlavou strop. Druhým vrcholem desky je pak "Shakespeare", která kromě harmonií vystavěných podobně výborně jako ve zmíněné "Pilgrim" nabízí i chytrý a vypointovaný text (viz výš).

Pak vás čeká ještě třeba drásavá "Truth Begins" a nakonec "Keep Falling", která svým bluesovým nádechem uzavře kruh a tak trochu popře větu o tom, že úvodní skladba je žánrem osamocena. "Keep Falling" je ale malinko jiné blues. Takové to blues druhého dne, kdy je mysl jasná, podlaha toho pajzlu vytřená a duše optimistická. "That’s alright."

Při poslechu "Hard Believer" si možná někdo ještě vzpomene na jedno jméno, které se letos docela přetřásalo. Beck. Ti dva možná mají něco společného, možná vůbec a je to jen zdání. Ve srovnání s "Morning Phase" se ale "Hard Believer" jeví ve finále daleko propracovanější, upřímnější, naléhavější a - nebojme se to napsat - lepší.

Fink na své páté desce dokazuje, že je momentálně ve vrcholné formě. Píše písně se silným sdělením, ještě silnějšími melodiemi a s těmi nejsilnějšími aranžemi, které si v rámci žánru moderního písničkářství (shodneme-li se na této škatulce) můžete představit. "Hard Believer" je promyšlená, vyrovnaná a chytlavá (a přitom ne jednoduchá) nahrávka, která by neměla zůstat bez povšimnutí. Vlastně by si měla zasloužit i nějakou tu příčku mezi nejvýznamnějšími alby roku 2014.