Merchandise se vyplatí znát už díky neobyčejnému příběhu, na nějž nesedí žádná ze šablon klasických postupů po kariérním žebříčku. Kdyby totiž záleželo jenom na ambicióznosti a snaze být vidět, nyní pětičlenná sestava by stále zela kdesi v bezútěšném podzemí vod Tampy Bay. Kapela, která dodnes nevlastní profil na Wikipedii a ještě donedávna si zakládala na absenci manažera a zásadní DIY metodě ve vedení koncertní agendy, si ve svém rodném městě skládala, natáčela videa, vystupovala a nechala věci být. Byla uměleckým ekvivalentem chudiny, která se zkrátka nenarodila pro vyhrávání a svému osudu se rozhodla ani nevzepřít. Což neznamená, že to ještě do nedávných časů byla banda zatrpklých muzikantů - hlavně s takovým stavem byli plně spokojeni. Hudbu tvořili čistě pro radost a to je dnes už skoro úkaz. Nepotřebovali být součástí velkého konkurenčního boje.

Když je posléze objevila média za velkou louží, asi se sami nestačili divit, jak k takovému omylu mohlo dojít. A co bylo nejdivnější - o jejich podpis najednou žadonila celá řada labelů včetně velkého Capitolu. "Jak jsme se dostali na tuhle stranu světa? Nedává to smysl. Je možné, že jsme až tak moc přestřelili?" nevěřícně se ptal frontman Carson Cox v rozhovoru pro NME krátce pro konečném upsání nezávislé britské společnosti 4AD.

Žádný deus ex machina ale není strůjcem příběhu s vítězným koncem. Hudebníci si za to můžou sami! Jestli je totiž něco, díky čemuž se Merchandise vyplatí znát především, pak je to právě hudba: neotřelá, nezařaditelná, nadčasová, s tajemným sex-appealem, jemuž podlehne nejeden intelektuál, ale díky hardcoreové minulosti členů uskupení i pankáč ze staré školy. Záměrně jsem dosud neuvedla před jménem formace žádný přívlastek. Určit žánrovou polohu by totiž bylo oříškem pro nejednoho hudebního teoretika. Kdyby se mu to po velké analýze konečně podařilo, floridští muzikanti by stejně všechno s dalším albem zase popřeli.

A to je možná ona klíčová charakteristika: neutuchající touha se stále posouvat, až drzá snaha bořit očekávání. Možná by se dala vyjmenovat spousta kytarových zástupců dřívějších let, které vám hned ta a ta melodie připomene. Množství stylů z historie, které utiší znervózňující žánrovou nejistotu. Třeba byste díky morrisseyovskému zabarvení hlasu zpěváka mohli jednoduše říct, že Merchandise jsou noví The Smiths. Ale nejsou. Možná na několika momentech z jedné desky, ale vezměte si jinou a uslyšíte běsnění zase jiných hudebních vln.

S novinkou, čtvrtým počinem "After The End", je opět všechno jinak. Najednou jde zvuk celkem lehce uchopit. Není schovaný pod několika matoucími vrstvami, jednotlivé nástrojové struktury se navzájem neruší, hudba už není tolik nehudební. Má smysluplné melodie, a dokonce se už vleze do stopáže tří minut. Pro neznalé - dříve byla normou i desetiminutová délka a EP hrající v čase plnohodnotné řadovky. Zatímco jiní se do podobných obrod pouštějí postupně a raději o nich nemluví moc otevřeně, Merchandise vyznávají přímé jednání. Od rozhovorů před vydáním až po otitulování desky, vše napovídalo jedinému - tohle bude zbrusu nová inkarnace.

Jak tedy zní Merchandise ve svém druhém životě? Popově. Půvabně. Osmdesátkově; ne jako deska z 80's, to zkrátka je deska z 80's. Asi zapomenutá některým z neuvěřitelného výčtu projektů bohaté dekády. První singl "Little Killer" je jak vystřižený ze zamilovaných zpívánek nejrůžovějších The Cure. Druhý "Enemy" je nejlepším songem z osmdesátých let roku 2014, bez legrace. V jeho textu se začínají ozývat hlasy pyšné laně náhle hozené do jámy lvové. "Co když se nechci modlit k vašim bohům každý den? Chci si jenom zpívat pro sebe tímto způsobem," hrdě proklamuje frontman. Ani pod tíhou náhle nabyté slávy se nehodlá sklánět modle rockového byznysu a pasuje se do role třídního nepřítele.

Hladinu hormonu lásky svým sladkým lepem zvedá "Telephone". Stýskání po telefonátu od milé je vůbec nejodlehčenějším tématem z celého tracklistu a dokazuje, že skupina, respektive Cox, umí napsat i jednoduchou lyriku. Ve zbytku nahrávky jsou ale uplatňovány staré textové principy - metafory, intuitivní významy, filozofický přesah. Aspoň tohle tedy společně s nádhernou pěveckou výbavou vůdčího muže zbylo ze starých Merchandise. A to se dostávám hned k dalšímu popisu těch nových. Život po konci je totiž i bolestný. Plný zmatení. Bázně ze selhání.

"Life Outside The Mirror" je prvním ponoukáním podívat se za praskliny zrcadla, objevit nové světy a překročit svůj stín. Konečným přivlastněním života po konci je závěrečná trojice skladeb. Tempo se už ani nepokouší zvedat a ponuře vyprovází posluchače na pohřební hostinu. "Jsem tak mladý, abych se cítil tak starý," zní slova vypravěče, který na sobě cítí tíhu staletí. V povzbudivějším tónu se nese snad pouhý epilog "Exile And Ego". I když všechno lehlo popelem a "nastala chvíle, které se vždy tajně děsil", i když mu život připadá "jak na Divokém západě, ale on není kovboj a nemá u sebe pistol", zdá se že i tak existuje naděje. Fénix bude na konci opět zrozen...

A ten s tváří Merchandise je i počtvrté úchvatný.