Tohle že byl ten slaďoučký klouček z X Factoru, který dojímá uplakanými baladami? Nemožné. Kdo jej do včerejška znal jen z desky, mohl být v propršený večer v pražských Riegrových sadech překvapený podobně jako ti, kteří se před čtyřmi týdny vypravili na Rock for People za Tomem Odellem. Rock 'n' roll!
Live: James Arthur
místo: Riegrovy sady, Praha
datum: 3. srpna 2014
setlist: Lie Down, Emergency, Roses, Smoke Clouds, Suicide, Recovery, Waiting All Night (Rudimental cover), New Tattoo, Certain Things, Supposed, Is This Love?, Get Down, You're Nobody 'Till Somebody Loves You, Impossible (Shontelle cover)
Fotogalerie
© David Karas / musicserver.cz V jeho diskografii sice najdeme desku plnou balad, přesto má
James Arthur, vítěz deváté řady britské verze talentové soutěže, do citlivého mladíka pěkně daleko. Stačí vzpomenout na jeho nedávné aféry, homofobní útoky a urážky hudebních kolegů od
Rity Ory po
One Direction, které jsme si už dříve rozebrali jak v
recenzi jeho překvapivě povedeného debutu, tak v
samostatném článku. A když se potetovaný zpěvák objevil na pódiu v kšiltovce, kraťasech a tričku s nápisem "Shit Happens" o čtvrt hodiny dříve, než bylo avizováno, ani náhodou byste jej netipli jako kluka, co se prezentuje pomalými písničkami o lásce. Spíš jako fandu hip hopové a hardcorové muziky. Dominantním prvkem jeho muziky tak nakonec nebyl sladký pop a soul, ale spíš (pop)rockový nádech smíchaný s houpavými rytmy.
Živé předvedení skladeb z prvotiny začalo nevýraznou "Lie Down", pokračovalo na deluxe edici schovanou "Emergency", v níž podle očekávání nechybí rapová vsuvka, a pod smáčenými listy stromů se píseň po písni osměloval jak zpočátku spíše flegmaticky působící zpěvák, tak početné publikum plné náctiletých děvčat a cizinců. Dost tomu pomáhaly také časté proslovy ústředního protagonisty, jež postupně bouraly ledy, rozšiřovaly úsměvy a zvedaly ruce nad hlavu.
© David Karas / musicserver.cz Zatímco ti nejvěrnější oceňovali Arthurovy vzpomínky na
březnový koncert,
"Čenkuji", uvádění následujících skladeb pár slovy o jejich původu nebo pro mnohé nečekaný rockový (!) cover "Waiting All Night" od
Rudimental, pánská menšina s potěšením přijala jeho ironické prupovídky, jejichž nejčastějším terčem byl on sám. (
"I hate this 'Impossible' shit!")
Kdo se těšil na procítěné podání jemně soulových balad, mohl z koncertu odcházet zklamaný. Snad s výjimkou překrásných "Certain Things", "Suicide" a něžné "Roses", kde za
Emeli Sandé zaskočila vokalistka Samantha White, hrál on i jeho šestičlenná kapela převážně na rockovou strunu. A to doslova, neboť se mu po většinu pětaosmdesátiminutové show houpala na krku kytara, kterou častokrát využil v závěrečných, gradujících pasážích už tak syrovějších verzí songů k extaticky teatrálním sólům.
Rockový feeling a postupná gradace byly pro venkovní koncert se sevřenou atmosférou opravdu příznačné, protože jestli se na houpavější "New Tattoo", jež naživo fungovala daleko lépe než z desky, mávalo rukama nad hlavou spíše střídmě, tak reakce na "Supposed" nebo "Is This Love?" už vyloženě vypadaly jako vystřižené z koncertu nějakého rappera. Největší pozdvižení ale pochopitelně vyvolalo kvarteto singlů.
© David Karas / musicserver.cz Zatímco u vlažněji odehrané "Recovery" jste si ještě stihli všímat, že drobný ženský vokální doprovod nejde od přítomných zpěvaček, ale z playbacku, u "Get Down" už se pozornost upírala na rozjetého rodáka z Middlesbroughu, jak seskakuje z pódia a jde se pozdravit s fanynkami v prvních řadách. Těm určitě nevadilo, že se sympaťák i potížista zároveň během večera dopustil mezi mnoha čistými tóny také několika intonačních zaškobrtnutí a s chutí si vykřičely přídavek.
Byť by autor článku za vrchol koncertu označil neprávem přehlížený singl "You're Nobody 'Till Somebody Loves You", do nějž byl zapleten úryvek z Timberlakeovy "Cry Me A River", je zřejmé, že právě sborově odzpívané pasáže Shontelliny "Impossible" udělaly většině návštěvníků největší radost. Škoda jen toho představování kapely na jejím konci, mohlo k němu dojít daleko dříve a nemuselo tak zbytečně rozsekávat požitek z písničky, kterou jsme asi všichni chtěli slyšet přesně tak, jak ji známe ze zpěvákova nosiče.
Druhý pohled Dana Hájka
© David Karas / musicserver.cz
Efekt
Hurts se, zdá se,
týká i Jamese Arthura. S nimi má totiž společné to, že se svou první,
bezejmennou deskou u nás dvakrát po sobě vyprodal koncerty v
jednom roce. Letní scéna mu i tak v Riegrových sadech byla malá a
zejména fanynek by se sešlo asi ještě více. "James Arthur" v živé formě
je strožejší verze, bez studiových vychytávek a samplů, byla to však
poctivá popová show s několika málo přesahy. "Impossible" sice muselo
zaznít (a je otázkou, jak ještě dlouho ji bude muset zpívat), osobně
bych se ale bez ní obešel, protože mezi vlastními písničkami má mnohem
povedenější, do kterých evidentně dává i více ze sebe. Překvapením byla
i skutečnost, že jedním z nejvíce energií nabitých momentů byl cover
Rudimental "Waiting All Night".
Rozjezd zvolil James drobet volnější, jako by se sám potřeboval
dostat do určité
provozní teploty. Díky skvělým "Roses",
"Supposed" a "Recovery" toto stádium zlomil a jeho vystoupení začalo
gradovat, byla cítit i určitá uvolněnost. Do přídavků propašovaná
"You're Nobody 'Till Somebody Loves You" (minule s ní celý set zahajoval)
byla trefně propojena s fragmentem "Cry Me A River"
Justina Timberlakea
a sedlo to tam.
© David Karas / musicserver.cz V Jamesovi Arthurovi je ukotven talent, ten mu dává
šanci vybočit z řady účastníků talentových soutěží, jen jsem čekal, že
ze studiové podoby zůstane zachována i špetka té dravosti, špinavosti.
Takto to místy byla spíše uhlazená variace, která osloví snad každého,
ale víceméně se ztratilo to, čím na sebe tento neurvalý
hrdina strhává pozornost a dokáže zaujmout. A snad jej již ohrané "Impossible"
nezničí na cestě k druhé desce.
Na samém konci žánrově trošku jiného, ale i tak povedeného koncertu však i nadále zůstává otázka, co bude s Jamesem Arthurem dál. Na jednu stranu už podruhé během jednoho roku vyprodal pražský koncert, což nasvědčuje tomu, že fanoušci o něj zájem mají, na tu druhou jej nedávno ze své stáje vykopla jeho nahrávací společnost spadající pod impérium
"všemocného" Simona Cowella. Pokud se mu tedy brzy podaří najít náhradu a vznikne album číslo dvě, které by se teoreticky mohlo přiblížit hudbě, jakou dělá třeba
Professor Green, je zřejmé, že pro jeho kariéru bude naprosto zlomové. Držme si palce, aby se mu povedla.