Je to náročné. Pořadatelům Colours se opět podařilo kromě špičkového kulturního programu objednat i strašně horké počasí. Třetí den tedy vyžadoval poctivé doplňování tekutin, ale ani to nezaručovalo dost sil na zvládnutí všeho, co by poctivý hudební fajnšmekr chtěl zažít. To se nedá.

Krásné na Colours je, že kdykoliv se někoho zeptáte, co se mu líbilo nejvíc, můžete slyšet cokoliv. Na přímý dotaz o vrcholech letošního ročníku padly u různých návštěvníků po první polovině programu přímé odpovědi: Shaka Ponk, Seasick Steve, Trentemøller, Charles Bradley. Ostatně, kamkoliv se na Colours vydáte, čeká vás něco dobrého a překvapivého. Absence dobrého vkusu rozhodně není to, čím by pořadatelé trpěli - čest výjimkám, které hrály na největší scéně v sobotu od 14:15 (dobře jim tak).

Vystoupení Cheta Fakera mělo jednu velkou chybu – malou scénu! Agrofert Fresh Stage od 17:15 prostě bylo málo. Tento vousatý Australan by si zasloužil prostor mnohem větší, během jeho koncertu nebylo pod Vysokou pecí k hnutí. Výborná atmosféra, živé reakce publika a chuť poslechnout si to znovu – pokud někdo Cheta dosud neznal, toto byla nejlepší reklama. Chet je jedním z letošní sympatické festivalové vlny indie písničkářů, kteří živě spojují reálné muzikanty s laptopy (viz také páteční Jamie Woon v Gongu).

Po zábavné odbočce v podobě neodolatelné srandopunkové úderky z Nitry Bijou Terrier (ano, i toto na Colours najdeme a bylo to moc fajn) byl dalším úžasným zážitkem koncert Johna Granta. Jeho hlas má přesně ty léčivé schopnosti jako vokál Brendana Perryho, ovšem na pozadí té krásné hudby jsou tak bolavé texty... Grant začal pomaloučku, dlouho a klidně si omotával publikum kolem prstu. Až u čtvrté písně do omámeného obecenstva vystřelil elektronické rány a pokračoval v hypnóze i tancem. A samozřejmě nezapomněl věnovat posluchačům, těm největším motherfuckerům, svou úžasnou autobiografickou hitovku "GMF".

Faker i Grant prokázali schopnosti zazpívat křehkou akustickou baladu i vypálit tepající elektronickou dusárnu, to vše podloženo schopností prostě napsat dobrou melodii. Nestát na místě, to je oč tu běží. Nasávat vlivy, kombinovat, míchat, destilovat. A to je i výchozí bod vystoupení Roberta Planta. Jistěže většina přišla na Led Zeppelin, ale ty písně nemohly znít jako z desky staré čtyřicet let. Byly transformovány Afrikou i elektronikou. To podstatné v nich zůstalo a získaly ještě něco navíc – abychom neustrnuli my, posluchači, ani Plant.

Výborná Plantova kapela Sensational Space Shifters začala zvolna a postupně přidávala pod kotel. Scéna na projekčních plochách představovala grafiku nového zářijového alba, ze kterého jsme slyšeli několik ukázek a zejména "Rainbow" zní velmi přitažlivě. Formace pohádkově hladila v akustické "Going To California" a jedním z několika vrcholů vystoupení, které uteklo až příliš rychle, byla grandiózní balada "Babe, I'm Gonna Leave You". Je to marné, o každé položce Plantova setu by se daly napsat superlativy. Ale co pořád psát? O tom, jak z "Rock And Roll" udělali extatickou směs anglické lidovky s africkou, jaká ďábelská jízda byla "Little Maggie", další to ochutnávka novinky "Lullaby And…The Ceaseless Roar" nebo jak celé publikum vybuchlo nadšením při nesmrtelném riffu "Whole Lotta Love"?

Plant ukázal výbornou hlasovou formu i dobrou náladu. Ostravský koncert byl poslední zastávkou na evropské festivalové šňůře kapely a to byl důvod k oslavě, na níž bylo pozváno pár desítek tisíc lidí. Nepochybuji, že by diváci uvítali třeba třikrát delší vystoupení.

Už chvíli po Plantovi opanovali největší scénu britští miláčci Bastille. Bylo to úplně něco jiného než zmíněný veterán – Bastille jsou stále teprve na začátku. Jejich koncert byl ovšem trefou do černého: energický a kontaktní. Bez vizuálních efektů, postavený jen na muzice a výrazných refrénech, kombinace rocku (ačkoliv často jen v nástrojovém obsazení á la Keane) s pár tanečními motivy. Nadšení, křepčení a sborové zpěvy při závěrečné "Pompeii" byly důkazem perfektního výběru aktérů sobotní festivalové noci.