Při pohledu na line-up jubilejního dvacátého ročníku Rock for People člověka praští do očí jedna věc - hraje všemi barvami. Tedy žánry, přeloženo do hudebněpublicistického úzu. V praxi to mohli návštěvníci královéhradeckého festivalu poznat hned první den hlavního programu.

Festivalovému maratonci se tak mohlo lehce přihodit, že se po domácké folkrockové taškařici s názvem Divokej Bill náhle ocitl na navazujících metalcoreových démonech Emmure, načež ho dav unesl na reggae headlinery La Ventura v čele s Manu Chao. Rozjuchanost této víceméně francouzské formace měla v kontextu rozpoložení publika poté vystupujícího britského písničkáře ale jen podpůrný efekt. Tom Odell ze sebe vypustil energie minimálně pro celou zastřešenou Staropramen stage, jejíž zejména ženské publikum s ní naložilo stejně efektivně.

Skrze tohle divoké proudění energie by se mohl názorně vysvětlovat zákon akce a reakce. A vůbec - dosud visí ve vzduchu otazník, kdo byl z koho vyřízený víc. Obecenstvo po každém singlu aplaudovalo, během hitů jako "Hold Me" nebo "Another Love" z plna hrdla zasněně notovalo. A nemyslete si, že jen díky ženské převaze. Současná emancipovaná společnost postupně boří dříve nezdolnou přepážku striktně rozdělující všechny činnosti, jež se dříve pohodlně vešly do kolonky "mužská", nebo "ženská", a tak i mnoho mužů pochopilo, že jít se podívat na koncert pohledného blonďatého romantika se třpytem v hrdle opravdu nezanechá šrámy na mužnosti a že hudební úroveň je to, oč tu jde.

Ta Odellova je bezpochyby vysoká (podívejte se například na umístění jeho debutu "Long Way Down" ve světových výročních anketách o nejlepší album). A ví to o sobě moc dobře - v jeho projevu na tiskové konferenci se zrcadlila silná sebejistota a možná i špetka zhoubné pýchy se v něm zaleskla. Skromnost a pokora v jeho duši ale (stále ještě) přežívá. Po emoční explozi s vrcholem "Another Love", kdy ho bušení do pianina v protisměru vymrštilo na nohy a publikum ho náležitě odměnilo potleskem, se doslova roztrhl pytel se slovíčky "thank you".

Tom Odell působí skoro jako mýtická postava. Pokud jste se s jeho osobou doposud nesetkali a podíváte-li se na přebal jeho úvodního alba, uvidíte roztomilého chlapce, jehož maturitní vysvědčení je stále ještě teplé. Poslechnete-li si jeho úvodní desku, bude se ve vás možná prát nesourodost jeho osobitého jemného chrapláku a písňové baladičnosti ve spojení se zaláskovanými texty. Uslyšíte-li živou "Long Way Down", zarazíte se, protože se nad obzor hlav vyhoupne čtyřčlenná kapela, u níž byste hádali, že už má sakra něco za sebou. Jakmile se britský hudební benjamínek obklopí elektrickým kytaristou, baskytaristou a bubeníkem, jako by před očima vyrostl.

Nenalhávejme si nic - s vlastní plnohodnotnou kapelou lze daleko víc experimentovat. A tak Odell v průběhu hodinového koncertu několikrát dopřál svým kolegům z bandu dramatizaci jeho sladkých klavírních story rockovými motivy, při nichž se na sólech uspokojivě vyřádil kytarista. Při skladbě "Can't Pretend" v záři žlutých světel vějířovitě uspořádaných do tvaru pampelišky vypadali pánové na pódiu, jak se říká hezky česky v hudební branži, vskutku světově.

Elton John - hudební velikán, po jehož stopách by se Tom Odell rád vydal. Cíl hodný obdivu, že ano. A nikoliv k smíchu - nejenže se jeho dobrá pověst šíří světem nakažlivě jako virál, a tudíž není pochyb, že se jeho publikum bude rapidně rozrůstat. Stanovením si nejzazší mety si na sebe písničkář rovněž upletl bič, a jeho uměleckému posunu tak bude přihlížet celý svět. Co dodat - jen do toho, Tome!