Volný pád alchymisty Mikea Oldfielda

25.06.2014 08:00 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

Pětadvacet alb je již slušná řada, přesto se zdá, že Mike Oldfield nemá dost. Jeho "Man On The Rocks" je však jen pouhým odstínem dřívějších vybroušených kompozic a spíše navazuje na nepříliš povedenou desku "Earth Moving". Načechrané rockové písničky v dnešní houšti nové muziky rychle zapadnou a to je škoda.
5/10

Mike Oldfield - Man On The Rocks

Skladby: Sailing, Moonshine, Man On The Rocks, Castaway, Minutes, Dreaming In The Wind, Nuclear, Chariots, Following The Angels, Irene, I Give Myself Away
Vydáno: 03.03.2014
Celkový čas: 59:32
Vydavatel: Universal
"Tubular Bells" už asi navždy zůstanou nepřekonatelným milníkem v hudební historii, díky kterému se Mike Oldfield stal uznávaným skladatelem a kytaristou. Během své kariéry natočil několik dalších povedených alb, ale také několik vyloženě slabých. V posledních letech se převážně věnoval vydávání obsáhlých reedic postarších desek, to je aktuálně pozastaveno u skvělé "Crises". Kromě toho pustil do světa zcela bezduchou variaci "Tubular Beats", na níž spolupracoval s producentem Yorkem (Torsten Stenzel) a snažil se opět přiblížit dnešní taneční muzice. Od vydání řadovky "Music Of The Spheres" uteklo již dlouhých šest let. Po laškování s klasickou hudbou Mike ohlásil návrat k písničkovému formátu, "Man On The Rocks" tak navazuje na dvacet pět let starou "Earth Moving", na které nebyla ani jedna instrumentální kompozice. Singl "Sailing" bohužel ukázal několikáté přetavení jeho hitovky "Moonlight Shadow" a "Moonshine" naopak vzešla ze základů skladby "The Song Of The Boat Men" (b-strana singlu "Hibernaculum" ze sci-fi éry "The Songs Of Distant Earth").

Možným zádrhelem mohla být skutečnost, že Oldfield vše řešil jen vzdáleně z Baham přes Skype konverzace. Přestože mu producentsky vypomáhalo eso Stephen Lipson a k tomu dobře složená doprovodná kapela, nebylo to moc platné. Poprvé všechny vokály (překvapivě) svěřil jedné osobě - tou se stal nepříliš zkušený Luke Spiller - debut jeho kapely The Struts, "Everybody Wants", je naplánován na konec července. V prvopočátku se hojně mluvilo o moderně znějícím rockovém albu, které by si sám Mike i nazpíval, ale postupným zbroušením hran zní ve výsledku "Man On The Rocks" nějak blíže k dnes drobet opomíjené "Heaven's Open" (1991). Tu záměrně vydal pod svým občanským jménem Michael Oldfield a časovou spirálou z minulosti do současnosti se zdá být skutečnost, že se k němu navrátila určitá nejistota v sebe samotného.

Nepopsatelná nejistota a plachost se projevily tím, že vybroušená kytarová sóla byla zkrocena do plochého pop rocku, kterým se prezentoval v druhé polovině osmdesátých let a dokodrcal až k nepovedené "Earth Moving". Ta je právoplatně označována za šlápnutí vedle a jeho nejslabší desku. Oproti ní má "Man On The Rocks" aspoň celistvost, kontinuitu a několik málo velmi povedených míst. K nim patří třeba právě titulní skladba nebo rozmáchnutá "Following The Angels", v nichž dostal Luke Spiller více prostoru ukázat možnosti svého hlasu, v druhém případě mu navíc napomáhá sbor.

Nahrávka nikam vyloženě nechvátá, nakumulovaná energie "Chariots" tak osamoceně čeří a boří jinak atmosféricky srovnané linie celého alba. Obstojně si vede i netradiční zařazení gospelu Williama McDowella "I Give Myself Away", ten celý komplet uzavírá. Instrumentálně však pětadvacátá položka v diskografii tohoto perfekcionisty dlouholetého fanouška Oldielda nijak nepřekvapí, je to ona osvědčená jistota, která potěší a neurazí. Ona snaha přijít s něčím novým ztroskotala na slunných bahamských plážích, kdy si hlavní aktér šel tvrdošíjně jinou cestou, aniž by obhlídnul, kam mu současná kytarová scéna s mladou krví jaksi utekla.

Mike Oldfield stále hlouběji tápe v tom, co nového posluchačům podstrčit a jak zastavit onen volný pád. Plánovaný posuv na "Man On The Rocks" zcela nevyšel a je to spíše již klasické omílání dříve řečeného. Jeho kytarová virtuozita to vše osamocená neutáhne a polovina skladeb na této desce je jen planým poplachem v údolí umu tohoto multiinstrumentalisty plus marného tápání v textech. Nezbývá než doufat, že dojde k dalšímu povstání z mrtvých, jako tomu bylo před mnoha lety, kdy po slabounké "Earth Moving" přišel neoblomný kalibr v podobě instrumentálního kolosu "Amarok".


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY