BBC Sound Of… je anketou, která sleduje nová jména a letos jí do středu zájmu zapadl Sam Smith. Jeho debut "In The Lonely Hour" rozvířil nadšení, ale i zklamání z promarněné šance. Když se však zaposloucháte důkladněji, zjistíte, jakým velkým talentem Sam je a že samotná deska přináší nemálo emotivních songů.
Letošní rozšířený list výherců BBC Sound Of 2014 nabídl hned několik zajímavých jmen -
Ella Eyre,
Sampha nebo
George Ezra. Někteří z nich k nám letos dokonce zamíří koncertovat. Vítězství si na svou stranu ale nakonec přetáhl
Sam Smith. Boj to byl, zdá se, vyrovnaný a k prvenství mu mohlo pomoci loňské épéčko "Nirvana", singlovka "Money On My Mind" nebo hostování na deskách
Disclosure a
Naughty Boye. Tento trumf však v sobě může ukrývat i nejedno úskalí, v tomto případě se bohužel rozhýbala i vlna rozpaků. Přestože jeho britské turné je vyprodané do posledního místa, bude muset zabojovat, aby v blízké konkurenci mladých
nadějí Jamese Arthura nebo
Johna Newmana obstál a naplno ukázal svůj talent. S prvotinou mu vypomohli Fraser T Smith, Eg White, Two Inch Punch nebo Simon Aldred a výsledek rozhodně stojí za poslech.
Zádrhel může být ukotven v předčasném zjištění, že "In The Lonely Hour" se na první poslech veze na současné retro vlně, v níž se dohromady míchají prvky soulu, popu a r'n'b s odkazem let minulých (zejména těch osmdesátých a devadesátých). Sam k tomu všemu naplno a pevně uvazuje americkou stylizaci, ve které se objevují gospelové záchvěvy - ty jsou patrné zejména v emotivně vykrystalizované "Stay With Me". Kritiky se shodují, že to příliš okatě okopíroval od
Emeli Sandé a drobet se mu vytratila originalita jeho hlasového projevu (pro někoho až příliš přeslazené falsetto). Zdá se, že si jde s klukovskou tvrdohlavostí pevně za svým cílem - zejména tehdy, když ji představil coby duet s
Mary J. Blige.
Stěžejním tématem je neopětovaná láska. Sam svou desku popisuje jako deník osamoceného jednadvacetiletého kluka, který se zamiloval, ale ten druhý jeho city nevnímal a nedokázal opětovat. Vše je podstrčeno v uvěřitelných spojnicích, naštěstí to není jen osvědčená hra na pocitové vjemy posluchače a přehnané zalíbení na první signální. Z nahrávky tak v maximální míře přetéká smutek a nese se převážně v baladickém duchu, s dominancí klavírních melodických linek. Smyčci vyšperkovaná "Good Thing", skvostná "I've Told You Now" nebo dubstepově (lehounce) načechraná "Live Support" tuto rovinu rozhodně nenabourávají. Přímočará popovka "Like I Can" a úvodní "Money On My Mind" toto krasosmutnění záměrně narušují, mají však své opodstatnění a pevné místo v tracklistu "In The Lonely Hour" (jejíž titulní track najdete jen na speciální edici pro Google Play). Za zmínění taktéž stojí "I'm Not The Only One", v které si Smith pohrává s improvizací v duchu
Toma Waitse a jeho způsobem hry na klavír.
Jak již bylo naznačeno, deska vychází v mnoha edicích. Na cédéčku naleznete hned čtyři rozdílné bonusy (díky nim bod navíc ve výsledné známce). "Restart" se vlní v disko rytmech, vtáhne vás kamsi do osmdesátek a po vrcholné "Lay Me Down" se jedná o příjemné osvěžení. Zpomalená akustická verze "Latch" je připomenutím spolupráce s Disclosure, "La La La" byla vytažena z desky "Hotel Cabana" Naughty Boye a "Make It To Me" obstarává křehkou baladu na úplný závěr.
Dalo by se maximálně polemizovat, kolik alb právě o neopětované lásce bylo lepších/horších než právě "In The Lonely Hour".
Sam Smith je však talent, jehož hlas, zejména díky rozsahu, je snadno rozpoznatelný a zapamatovatelný a je zcela jedno, jak moc se o něm bude tvrdit, že je/není
Adele navlečenou do pánských kalhot. Láska však může mít různé podoby, Sam se z nich na
férovku vyzpívává a bude záležet jen čistě na něm, kam své gospelově-soulové cítění v budoucnosti natočí. Debut si však své fanoušky najde a bude se o něm ještě nemálo mluvit.