Tato dáma je výjimečná snad úplně vším, co se jí týká, a rád bych řekl, že patří k těm, které již není třeba domácímu publiku nikterak představovat. Mnoho prázdných sedadel v pražském Kongresovém centru však bylo neveselým důkazem toho, že tato umělkyně si zaslouží více zájmu. Optimisticky se přikloním k faktu, že tento červnový večer byla koncertní nabídka natolik pestrá, že mnoho fanoušků mohlo být postaveno před volbu, zda dát přednost rusovlasé dámě, nebo koncertu skupiny Nine Inch Nails. Co do syrovosti si hudba z pera Tori Amos s tou od této kapely příliš nezadá a ukazuje, kolika způsoby se na tvorbu s takovým přívlastkem dá pohlížet. Nerad bych do toho tahal bulvár, ale byla by krásná představa, kdyby si Tori přizvala na pódium svého někdejšího partnera Trenta Reznora, právě frontmana Nine Inch Nails, a střihli by si spolu znovu skladbu "Past The Mission" z albového klenotu "Under The Pink", který vydala mladinká rusovláska Tori v roce 1994.

Ale ze snů se vraťme zpátky na zem, tedy na Vyšehrad. Není totiž pochyb o tom, že během vystoupení bylo mnoho momentů, které naši mysl pozvednou opět do nebeských výšin a snad možná ještě výše. Vždyť hudba Tori Amos se pohybuje celou dobu tam někde mezi Venuší a Marsem a zůstává stejně krásně neuchopitelná jako vesmír sám.

Nejprve věnujme pozornost anglické dvojici Trevor Moss & Hannah-Lou, kterou si Tori vybrala jako předkapelu na evropskou část svého turné, za což jí dvojice opakovaně vyjádřila dík. Duo zahrálo šest skladeb, v nichž by posluchač originalitu hledal jen stěží. Styl evokující hudbu Cowboy Junkies či kapel hrajících klasický folk je sice na poslech příjemný, ale zároveň předurčen k tomu, aby byl utopen v moři podobně znějících interpretů. Jejich písně měly s hlavní hvězdou večera společného snad jen to, že jsou to také písně - nic více, nic méně. V posledním rytmičtějším kousku se jim ovšem podařilo publikum roztleskat, škoda ale následné prodlevy a čekání na hlavní aktérku večera.

Tori bez větších gest přicupitala k pianu a začala svůj set písní "Parasol", což ostatně dělá na tomto turné vždy. Následně téměř bez povšimnutí přelévala skladby jednu do druhé, a nabídla tak průřez celou svou tvorbou. Kdo by čekal, že bude mít možnost slyšet zejména songy z nového alba "Unrepentant Geraldines", ten mohl být zklamán. Z tohoto opusu zazpívala jen dva kousky, a to "Wild Ways" a předposlední "16 Shades Of Blue". Oproti tomu jsme mohli vychutnat písně, s kterými jsme se na jejích předchozích koncertech příliš nesetkávaly - například "Mother" či dechberoucí "Norhern Lad", v niž naštěstí obrat "fucking cold" cenzura vypípnout nemohla.

Jak už je na tomto turné tradicí, proložila zpěvačka svůj setlist takzvaným "lizard lounge", jež čítá dvě předělávky jiných umělců. Tori vždy vynikala tím, jak krásně dokáže obléct hity "Smells Like Teen Spirit", "Like A Prayer" nebo "Karma Police" do klavírního hávu a obohatit je tak nebývalou něžností a hlavně naléhavostí. Tentokrát se dostalo na "Imagine" z pera Johna Lennona (což byla premiéra tohoto turné) a hravou skladbu "Moonshadow" od Američana Cat Stevense (nedá se nevzpomenout na kouzelný film "Harold & Maude", kde skladby Cat Stevense hrály stěžejní úlohu).

Nevím, jaká míra upřímnosti byla ve sdělení, že písnička "Crucify" byla vybrána speciálně pro Prahu. A myslím, že bude lepší po tom ani nepátrat. Na dokonalosti to ale večeru neubralo a k vidění bylo téměř devadesát minut dokonale zahrané, skromné show rusovlasé někdejší divoženky (dnes již s vizáží učitelky). Krom toho, že nedošlo na žádnou vtipnou historku, kterými Tori často koncerty prokládá, není koncertu co vytknout. Projev překypoval citem a naléhavosti, že snad každá duše hladovějící po umění byla nasycena. Písně kladly otázky, ale odpovědí se dostalo mnohem více.

Zpěvačka tentokrát sama na pódiu působila skromně, avšak ono žádné jeviště není tak velké, aby na něm Tori Amos působila ztraceně. Její velikost spočívá ve výjimečnosti a schopnosti chytit posluchače za srdce tak, jak to umí dnes už málokdo. A ačkoli hudební nástroje by se mlátit neměly, Tori si do piana zase bouchla - ona totiž může, protože je to prostě ONA.

Autorem reportáže je Pavel Mokroš.