Top 8 rozjela Eliška Mrázová a snad jakoby chtěla hned od počátku vyvrátit mojí kritiku z minulého kola, vypálila Rihanninu "Love The Way You Lie" takovým způsobem, jak to asi nikdo nečekal. Že zpívaný part si dá po svém a hodně slušně, žádným překvapením nebylo, ale ve chvíli, kdy se pustila do rapu, mi spadla čelist. Netvrdím, že to bylo bezchybné nebo dokonce dokonalé, ale v tu chvíli to byl neskutečně příjemný šok. Navíc nezůstala jen u pár slov, ale odrapovala celou jednu sloku. Dala tím té písničce i to, co je její jen těžko oddělitelnou součástí a čím je i výjimečná, stejně jako je Elis sama.

I Martin Císar se snažil, ale vybral si k tomu blbou písničku. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale "Hallelujah", pokud ji nezpívá sám Leonard Cohen, zavání vždycky silným patosem a vypočítavostí. Martinův zpěv byl výborný z hlediska hlasu, ale nějak jsem mu tuhle písničku nevěřil. Chyběla tomu určitá duše a hloubka, kterou jí dává právě Cohen, a především síla. Působilo to na mě, jakoby ji zpíval se zataženou ruční brzdu a vůbec se ani na chvíli nerozjel. Co je ovšem potřeba ocenit, je pojetí hudebního doprovodu postavené na vibrafonu.

První společnou píseň s hvězdným hostem, kterým byl Richard Müller, si dal Tým Spirit. "Štěstí je krásná věc" je v podstatě šansonová záležitost, ale díky Martinovi a Blance se z ní stal vlastně soul. Asi z toho byl překvapený i sám Müller, ale ve výsledku se jim výborně přizpůsobil a tím vlastně způsobil, že Martin Císar, jakoby tam vůbec nebyl - tohle trio ho totálně vymazalo.

Vendula Příhodová v minulém kole přežila klinickou smrt, a tak se tentokrát s chutí konečně pustila do něčeho, co jí sedlo, a to dokonale. "Brand New Me" Alicie Keys začala sama na klavír a ukázala, jak krásně a sametově umí znít její hlas v klidných polohách a soul jazzovém ladění. Pak ale vstala od klavíru a přešla do neméně povedené, dynamické části. Naprosto dokonale jí i během těch dvou minut vygradovala a přitom stále nechávala diváky v určitém napětí. Jaký to rozdíl od minulé Kelly Clarkson, že?

Dobrý dojem ale nevydržel moc dlouho. Nastoupila totiž motorovka Simona Gážiková a tentokrát texasky masakrovala Bon Jovi a jejich "It's My Life". Víte, něco jiného je styl a něco jiného je chraplák za každou cenu. Jsem moc rád, že to konečně pochopila i porota a upozornila na to. I kdybych ale přistoupil na to, že to její styl, těžko se smířím s tím, že do toho ještě místy zpívala falešně a otřesné angličtině radši ani nemluvím. Chvíli jsem si představil, jak by to vypadalo, kdyby najednou přestala hrát kapela, která výsledný dojem podstatně zvedala. Dost hrůzná představa, to mi věřte.

Prince a jeho "Purple Rain" se letos stali hitem reality show. Dovolím si ale tvrdit, že v Hlase zněla daleko lepší a vkusnější verze, než v případě X Factoru, kde ji afektem znehodnotili Ricco & Claudia. To Andrea Holá se daleko více blížila Princovu stylu a hlavně tomu, s jakým záměrem ji napsal a zamýšlel. Malý génius je maximalista a přesně tak, na maximum, je nutné zpívat i jeho písničky, o což se Andrea snažila a bylo to tam znát. I díky tomu opět ukázala další schránku svého hlasového rejstříku. K Andree Holé snad jen jednu poznámku. Zatímco ve zpívání ji věřím vše, jako člověk na mě úplně upřímně nepůsobí. Nevím, jak na ostatní, ale trošku mi to z ní ten výsledný dojem kazí.

Na druhou stranu, obdivuhodné na ní bylo, že byla schopná hned v zápětí nastoupit na společný song Týmu Darta s Ewou Farnou. Bylo evidentní, že v Ewině "Toužím" se Eliška vůbec necítí komfortně, narozdíl od Andrey, jejíž níže položený hlas ji příjemně oživil. Elis to nakonec taky rozbalila, ale jen v refrénu a jen na moment. Asi nejlepší v ní byla samotná Farna, především díky tomu, že zpívala to nejlepší - refrény.

Další, kdo si zaslouží jen slova obdivu, jsou Blanka Janečková s Martinem Svátkem. Mohli si vzít nějaký srdceryvný cajdák, který zná kde kdo, ale ne. Oni si vybrali poměrně neznámou "Don't You Worry About A Thing" Stevieho Wondera, což byl ale na druhou stranu výběr, který visel ve vzduchu už dlouho. Ne snad kvůli společnému hendikepu, ale především kvůli tomu, že Martin má s Wonderem podobný feeling. Rozjezd sice byl trošku pozvolný, nicméně pak už to rozpálili ve svém stylu, včetně té energie, prožitku, síly a toho nadšení pro muziku, kterou vládnou. Další slova už jsou tak nějak zbytečná, už takto se v jejich případě dost opakuju.

Společná píseň Týmu Pepy Vojtka a Václava Noida Bárty byla asi tou nejvyrovnanější. Protože mu chybí opravdu velký hit, vcelku takticky zvolili singl "Nezvládám", což je předělaná "Sick And Tired" od Anastacii. Simona Gážiková tentokrát neřezala, Lo Hrůzová byla nebývale soustředěná a Noid ctil, že to má být především o těch dvou dámách.

V případě Zola Leba bych potřeboval vysvětlit, jak se Zolo, přesněji řečeno jeho zpěv, může někomu líbit. On zpívá čistě, to nemohu říct, ale poslouchat se to prakticky nedá. Tentokrát svůj mečák opřel do "When I Was Your Man Bruno Mars" a výsledek byl stejně tristní jako v minulých kolech. Mimochodem, na to, že bydlí v Kanadě, bych od něj čekal o něco lepší angličtinu.

Tým Michala Davida si jako hosta pozval Helenu Vondráčkovou a, pokud nemáte vyslovenou averzi vůči této zpěvačce, musíte uznat, že "To tehdy padal déšť" nebyl rozhodně špatnou volbou. Tedy především pro diváky, Helenu Vondráčkovou a Vendulu Příhodovou, která ji jakoby pozvedla svým civilnějším projevem. Už méně pomohla Zolovi, který v ní působil chvílemi až komicky.

Jestliže Martin s Blankou nešli naproti masám, pak to samé platí i o Lole Hrůzové. Jasně, Depeche Mode mají u nás velkou fanouškovskou základnu, ale jen malá část z ní bude koukat na Hlas. Navíc "I Feel You" je poměrně jednoduchá písnička, postavená především na Gahanově specifickém feelingu a stylu. Lo si v tomto případě vybrala neskutečnou výzvu a zvládla jí. Bylo tam všechno, feeling i styl, i když v osobitém pojetí Loly. Možná vše na první poslech tolik nevyniklo, ale když si jí pustíte znovu a třeba i víckrát, zjistíte, že to tam je. Tahle holka nejen že je výborná zpěvačka, ale u ní jsem každý týden napjatý, do jakého stylu mě vezme a čím mě překvapí a to mě opravdu baví.

Vyřazování tento týden bylo prosté - jednoduše kdo s koho, bez porotcovských zásahů. První selekce proběhla v Týmu Darta, kde to bylo asi nejvyrovnanější a nejméně jednoznačné. Elis nebo Andrea Holá? I já sám jsem byl na vážkách a spíš jen na základě nuancí bych spíš dal přednost Elišce, ale ani nad tím, že diváci nakonec zvolili opačně, rozhodně nežehrám. První grandfinalistkou se tedy stala Andrea Holá.

U Michala Davida jsem měl jasno v podstatě už asi pět týdnů. Vendula Příhodová byla mým jasným favoritem a Zolo Lebo mě ani na poslední chvíli nepřesvědčil o opaku. Jsem tedy rád, že ostatní diváci to cítili obdobně a Vendulu Příhodovou poslali do samotného závěru.

Jestli mi nějaké rozhodnutí způsobilo šok, pak to bylo v Týmu Spirit. Pořád si snažím nějak vysvětlit, jak je možné, že z tohoto týmu postoupil Martin Císar a před branami nechal Martina Svátka s Blankou Janečkovou. Má sice výbornou barvu hlasu, ale tím to končí. Přidaná hodnota takřka žádná a porazí duo, které by kdekoli jinde bylo jasným favoritem na celkové vítězství. Zřejmě Češi a Slováci soul tolik neberou a možná i Blance s Martinem chyběl nějaký větší moment překvapení.

Poslední rozstřel proběhl u Pepy Vojtka a podobně jako u Michala Davida i tady jsem měl jasno delší dobu, vzhledem k tomu, že Lolu dohromady s právě vypadlým duem jsem měl zařazené v kategorii potencionální celkový vítěz. Měl jsem trošku strach, jestli se poměrně těžký výběr depešáků a záliba Čechů v rocku na výsledku nějak nepodepíše, ale nakonec to dopadlo, jak mělo a posledním grandfinalistou se stala Lo Hrůzová.

Výsledky tedy velmi zajímavé už jen z toho pohledu, že prakticky tři z postoupivších byli v průběhu duelů ukradení. Jediná, která zatím ještě nevypadla ani jednou, je tak Vendula Příhodová. Jakou podobu bude mít Grandfinále a zda se opět dočkáme nějaké původní písničky od každého ze soutěžících, zatím není zcela jasné. Nechme se překvapit za týden.