Když na jaře loňského roku ohlásila Lucie, nejslavnější česká kapela porevoluční éry, svůj návrat v původní sestavě, oko nejednoho pamětníka nezůstalo suché. Přestože si člověk mohl zajít na Wanastowi Vjecy nebo Davida Kollera sólově a poslechnout si i několik hitů od jejich domovské skupiny, nikdy to zkrátka nebylo ono a pověstná chemie jednoduše scházela.

Co se týče aktuálního halového turné, je hned v úvodu nutno podotknout, že chemie už také nebyla přítomna a jistý závan kalkulu nelze nepocítit. Ale i když na pódiu působili členové spíš jako jednotlivci, než že by vytvářeli soudržný celek, po všech ostatních stránkách šlo o naprosto profesionální show na světové úrovni. Kdo tedy překousl jistou emoční chladnost, užil si špičkovou podívanou.

V moravské metropoli Brně nakonec formace pro velký zájem uspořádala hned dva koncerty, přičemž ani na jeden si na rozehřátí publika nevzala žádnou předkapelu. Své víc jak dvouhodinové hody o pětadvaceti chodech spustila na prvním z nich ve čtvrt na devět legendární "Amerikou".

Už během ní mohli fanoušci ocenit nápadité projekce, které krásně umocňovaly náladu jednotlivých skladeb a v průběhu večera se mísily s detailními záběry zachycujícími dění na jevišti. Kromě toho je také třeba zmínit hned několik příjemných překvapení nad rámec běžné rockové show.

Jednak to bylo trio violoncellistek, podbarvující svými nástroji hned několik skladeb, které dalo vzpomenout na ambiciózní, přes deset let starý projekt "Lucie v opeře". Potěšila i dvojnásobná pěvecká hostovačka čerstvé maminky Lenky Dusilové ve "Snu" a v závěrečné znovu odehrané "Americe" nebo drum battle otce a syna Kollerovic v průběhu "Troubit na trumpety by se nám líbilo". V souvislosti s touto kratochvílí také nesmím zapomenout uvést impozantní momenty, kdy bicí souprava Kollera staršího majestátně vyjela na obřím jeřábu téměř až ke stropu koncertní stage.

Co se týče setlistu, stěžovat si nemohl opravdu nikdo. Kromě obligátních hitů se totiž dostalo i na umělecky nesmírně zajímavé a v éteru přitom takřka neznámé kousky jako "Noc" nebo "Srdce", stejně tak ortodoxní fanoušci mohli zaplesat nad dřevními kousky ze samotných počátků kapely "Utíkej“ a "Nech to stát".

Na nějaké větší proslovy se žádný z obou zpěváků moc nezmohl, na druhou stranu když už Koller promluvil, stálo to za to, což dokázal při uvedení "Kengi" se slovy "Budete dělal pipipipi-pi, je to sice dementní, ale je to tak" nebo "Zkamenělý dítě" s introdukcí "V téhle písničce si každej může zpívat, co chce". Trošku víc se rozmluvil jen u "Ohně", který svou nadčasovostí reflektuje všechny politické garnitury a v tomto duchu jej zpěvák roky uvádí. Aktuálně se tak opřel do ruské zahraniční politiky a vyzval dav ke skandování hesla "Ať jde Kreml do prdele!"

Bohužel to však byla víceméně jediná chvilka, kdy vybudil k aktivitě celou halu. Nejen v první části koncertu bylo publikum (hlavně vzadu na ploše) až nezvykle pasivní, o tribunách ani nemluvě. Ostatně i David Koller v průběhu večera strnulost publika několikrát okomentoval. Možná však vycházela i z akademického chladu na pódiu, kdy si dokonale připravení muzikanti přišli prohlédnout plnou halu, ale o nějakém větším emočním prožitku se bohužel moc mluvit nedá. Jak už ale bylo zmíněno v úvodu, po stránce profesionálních kritérií není koncertu co vytknout.