Když Justin Timberlake vydal loni v březnu první část své dokonalé hudební mozaiky s názvem "The 20/20 Experience", padl mu k nohám celý hudební svět. Fanoušci kupovali desku jako diví, kritici se předháněli v superlativech a připočteme-li množství různých ocenění snad ze všech známých galaxií, vypadalo to, že jsme konečně našli krále popu pro dvacáté první století. Až koncert však mohl prověřit, zda si rodák z Memphisu všechen ten humbuk kolem své osoby zaslouží.

A řekněme si to na rovinu - málokdo je naživo tak přesvědčivý jako právě Mr. Timberlake. A to i přesto, že zvukař dělal, co mohl, aby veškerou jeho snahu divákům pokazil. Marně. I pod totálně přebuzeným a nečitelným zvukem v prostoru pro stání, který v jindy bezproblémové O2 areně neměl po většinu dvouapůlhodinové show obdoby, bylo jasné, že na pódiu s půlhvězdicovými promítacími obrazovkami a skvěle sehranou kapelou Tennessee Kids stojí umělec, který se pro něj narodil.

První polovina koncertu se odehrála na hlavním pódiu a až na bohatý světelný park a šedobílé, často abstraktní projekce se nijak nelišila od jakéhokoliv vystoupení, které třiatřicetiletá hvězda předvedla během loňského roku v libovolné americké televizi. Bývalý přítel Britney Spears i Cameron Diaz svůj falzet často hnal až do extrému, hlas ho však nikdy nezradil, a tak i přes zkreslený zvuk intonoval naprosto dokonale.

Kromě bezchybného zpěvu ale příležitostný herec také fantasticky tancoval. Ať už se z reprobeden linula filmově znějící "Pusher Love Girl", diskotéková "Rock Your Body" nebo experimentální "FutureSex/LoveSound", vždy měl po ruce perfektně secvičenou choreografii, která dala vzpomenout na jeho mládí, tedy dobu, kdy tanec patřil mezi hlavní devízy kteréhokoliv tehdy fungujícího boybandu. To dnešní One Direction si častokrát vystačí jen s bezcílným poskakováním...

Nutno dodat, že jakkoliv profesionálně se majitel nejkrásnějších iniciálů se svým čtyřčlenným křovím pohyboval, jeho kreace ani náhodou nepřipomínaly křečovité výstupy na spartakiádních značkách, nýbrž zcela přirozený, s lehkostí podaný výkon.

Úvodní nervozita ze vzájemného oťukávání navíc postupně opadávala a píseň od písně se počet tancujících lidí na tribunách zvyšoval. Gradující euforie se v nekončícím potlesku uvolňovala hned několikrát a fascinovaný JT se v takto opojných okamžicích kolikrát nezmohl na nic jiného než úderné "Damn!" a se zálibou si usměvavý dav prohlížel.

Zaplněná O2 arena ho v tu chvíli už poslouchala na slovo: když po ní chtěl vytáhnout mobily a vytvořit překrásně světélkující atmosféru na klavír doprovázené skladbě "Until The End Of Time", udělala to. Jakmile během "Like I Love You" naznačil tleskání do rytmu, dostalo se mu jej. A když po ní chtěl za zvuků senzační balady "Cry Me A River" mávat jako na hiphopové show, dočkal se. Škoda jen, že pasáže, které přenechával ke zpěvu publiku, náhle vyzněly do ztracena.

Jestliže první polovina byla plná rostoucí euforie, pak ta druhá už byla doslova extatická. Tehdy se totiž podstatná část pódia s muzikantem i jeho tanečníky zvedla vzhůru jako most a za zvuků orientálně znějící "Let The Groove Get In" se začala přesouvat do zadní části haly, kde na ni čekala hromada nadšených fanoušků. Pokud do té doby ještě někdo koukal na Justina s nedůvěrou, z bezprostřední blízkosti už mu nezbývalo než podlehnout všeobecnému veselí spolu se skandující halou.

Na drobném čtvercovém pódiu se postupně dostalo na aktuální singl "Not A Bad Thing" i povedené covery Elvise Presleyho a Michaela Jacksona, jehož "Human Nature" si Timberlake snadno propletl s vlastní "What Goes Around... Comes Around". Také se tehdy už potřetí doprovázel na kytaru, čímž svému muzikantství pro ten večer učinil za dost. A protože pochází z Tennessee, neopomněl ani na panáka, kterého do sebe obrátil se slovy "Na zdravi!"

Při cestě zpět na hlavní stage vystřídala intimnější polohu rozjetá funky hymna "Take Back The Night" a dokonale tak připravila publikum na finále s hity "Suit & Tie" a "SexyBack". To už byli na nohou opravdu všichni a ani něžnější poloha skvostného popového klenotu "Mirrors" na jejich nezměrném nadšení nic nezměnila.

Leckdo by s nostalgií na mysli mohl namítat, že držitel devíti cen Grammy na titul novodobého krále popu nedosáhne. Důvodů by se pro to jistě našlo dostatek - někomu se nelíbí jeho hudba, jiný považuje Jacksonovu choreografii za ikoničtější, další by místo vkusné a střídmé show uvítal přeplácanou stadiónovou slátaninu. Jenže je tu jeden zádrhel - Justin Timberlake nechce být druhým Michaelem Jacksonem, stejně jako Michael Jackson nechtěl být druhým Elvisem Presleym. A stejně jako v jejich případě, i pro kariéru JTho platí slova jejich společného učitele Franka Sinatry (resp. Paula Anky, abychom byli úplně přesní), který zněl vysočanskou halou na úplném konci: "I faced it all and I stood tall and did it my way..."