Mňága a Žďorp je kapela, která už po pěkné řádce let na koncertních pódiích pomalu začíná aspirovat na označení "matadoři" tuzemské scény. Ostatně počet alb i doba její existence tomu odpovídají. A bohužel či bohudík souhlasí i to, že kapela už je svým způsobem konstantní, trochu konzervativní parta muzikantů, která dělá jen to, co se od ní čeká. Tedy to, co kdysi dávno bylo úžasné a pořád ještě zcela neztratilo punc své atraktivity.

Na svém brněnském vystoupení v klubu na Musilce valašskomeziříčská kapela předvedla to, co už mnohokrát - koncert, jehož jádrem jsou odzkoušené, starší, úspěšné písně, tu a tam proložené nějakým novějším výtvorem z dílny Petra Fialy. Faktem je, že přesně tento model lidi táhne, hudba, která má v sobě charisma, navíc je pojištěná řadou spolehlivě působících motivů, jako jsou vyhlášená sóla saxofonu, kolovrátkové zdůrazňování krátkých slovních hříček či popěvků, nebo občasný spontánní výkřik Petra Fialy mezi zpěvem. Obecně hudba splňuje kritéria nekomplikovanosti, neproblémovosti, zároveň ale zatím ještě ne neumělé triviálnosti. Je zkrátka taková "mňágovská" - poklidně provokativní, provokativně poklidná...

Dá se tedy říct, že Mňága na pódiu, to je skvěle šlapající hudební stroj, vyzrálá kapela, která už sice své posluchače ničím nepřekvapí, ale pořád ještě je dostatečně uspokojí a občas dokonce nadchne, a to i přesto, že je vlastně pořád stejná (tzn. pořád dobrá???) Faktem je, že při koncertech Mňága moc do originálního soundu svých skladeb, který posluchači znají z alb, nezasahuje a o to zajímavější je potom každá, sebemenší odchylka od originálu. Těch bylo na brněnském koncertě překvapivě poměrně hodně - občas se "vylíhl" nějaký ten kytarový part (jen pro live verzi písně), jindy zaujalo jiné aranžmá skladeb, jako třeba bylo určité tanečnější podbarvení v podkladu písně "Optimista". Ne, Mňága se nerozhodla zkalit vlastní oblíbené rockové vody! Jen hrála tentokrát s jiným bubeníkem, Pavlem Kubelkou, protože Pavel Fadrný se zranil, dle informací Petra Fialy při jízdě na kole. V některých písních byla absence kmenového bubeníka znát, přece jen Pavel Kubelka naskočil do vlaku rozjetého už několik let. Paradoxně ale občas jednodušší, pravidelnější rytmy a elementárnější podání písní působily osvěžujícím způsobem, byla to Mňága trochu jinak.

Z předvedených skladeb pochopitelně přeplněný sál nejvíce nadchla vlajková loď Mňágy, "Hodinový hotel". Fanoušci si tento snad už kultovní kousek celý odskákali s rukama nad hlavami a textem písně na rtech. Výrazné byly také věcičky jako "Optimista", "17 B", oblíbená "Nejlíp jim bylo" nebo závěrečný "Motýl". Publikum Petr Fili Fiala neochudil ani o své slavné pantomimické vložky či přehrané, mocné, snad až teatrální máchnutí do strun nebo živelné poskakování po pódiu.

Takže. Ty věci, co Mňága hraje, jsou výborné. To, jak je hraje, je taky výborné. Jenom by se asi nikdo nezlobil, kdyby kapela překonala sama sebe a přišla s něčím třeba úplně jiným. Teď to totiž vypadá, že hudebníci křičí ve svých písních do světa zážitky čím dál tím dávnější a dávnější, protože čas plyne a mnohá dříve prožitá témata se už skorofotříkům na pódiu jaksi vzdalují.

I když, slovy z textu Petra Fialy: "Už nepotřebuju na jinou planetu, už jsem tam byl..."

Mňága a Žďorp, Musilka, Brno, 18.4.2002