Druhou sérii K.O.ček odstartovaly Jakub Vaňas s Eliškou Mrázovou. Proti heslu ladies first se jako první ujal mikrofonu Jakub s "Treasure" Bruna Marse. Na to, že se jedná funky, mu tam ale chybělo trošku toho wow.Tenhle styl prostě vyžaduje větší jiskru a on ji neměl, což je velká škoda, protože jinak to bylo velmi dobré vystoupení. Ve chvíli, kdy pak nastoupila Elis s "Man Down" od Rihanny, bylo vše jasné jako facka. Pochopím, že její značně upravená verze někomu nemusela sednout, ani já moc reggae a dancehall nemusím, ale přesto právě nasazení, jiskra i pokušení, kam až v takovéto soutěži lze stylově zajít, ji jednoznačně odlišilo od Jakuba. A stejně to viděly i dámy Marta a Dara.

Obrovské překvapení přišlo v hned dalším souboji v Týmu Spirit, jenž svedl dohromady Anabelu Mollovou a Martina Císara, kterého si Majk ukradl. Jasná favoritka tohoto souboje si vybrala "His Eye Is On the Sparrow", což byla to skvělá volba, protože gospel moc často nezní ani v Česku, natož pak v soutěžích typu Hlas nebo SuperStar. Přesto vystavil Anabele stopku. Jednoduše proto, že v něm působila až moc perfektně, bohužel, sterilně perfektně. To Martin Císar perfektní rozhodně nebyl, ale v "Recovery" Jamese Arthura přinesl to velmi důležité - moment překvapení. Přišel už v první sloce, kdy jeho baryton do písničky sedl jako pověstná zadnice na hrnec, a odhalil tak výbornou barvu jeho hlasu. Vůbec pak nevadilo, že ve chvíli, kdy nastoupal do výšek, začal dost nudit. I tento výkon stačil k tomu, aby si ho Majk Spirit vybral pro živé přenosy.

Třetí duel musíme zároveň označit za ten nejnudnější. Zolo Lebo ani Zuzana Kamencová z týmu Michala Davida totiž nepředvedli nic, co by stálo za řeč. První z dvojice, Zolo, si sice vybral všeobecně oblíbenou "Somebody To Love" od Queen, ale výsledek dopadl katastrofálně. Znělo to, jako by Queeny parodoval italský výběrčí činže Činžáno. Jeho mečák mi vysloveně vadil. Na druhou stranu ani jeho soupeřka, která si zvolila také výbornou "Nobody’s Wife" od Anouk, nepředvedla nic extra a vlastně ani nemohla, protože na ni jednoznačně neměla. Jak přesně říkal Michal David, její hlasový fond v tomto případě prostě nestačil, nehledě na to, že v televizi zpěvačku značně přehrávala kapela, což ale byla chyba zvukaře. Na druhou stranu bylo vidět, jak se o postup pere a snaží se vložit do svého čísla maximum energie. Osobně bych si vybral do dalšího kola ji, ale jen proto, že je hezčí než Zolo. Kouč však na krásu nehleděl a nechal si právě zástupce mužského pohlaví.

Asi největší tragédií, tedy pochopitelně jen v Hlasu, je, když čistě muzikantskou písničku zpívá muzikálová herečka/zpěvačka, protože pak to vypadá jako Tereza Hálová s "Fly Away" Lenny Kravitze. Její podání bylo naprosto zbytečně vylepšované různými afektovanými detaily, které někdy až otravovaly, a snahou z ní udělat něco jiného - lepšího. Proč, nač? S profesionalitou to ale rozhodně nemá co dělat. Bohužel se na to nedalo ani koukat, protože její pohyb po pódiu se dá přirovnat například k lovci Pampalinimu na lovu. Její soupeřce Editě Třískové pak stačilo vlastně jen dobře zazpívat. Mám ji trochu za zlé, že si vybrala "What’s Up " od 4 Non Blondes, protože tuhle písničku bytostně nesnáším. Před dvaceti lety před ní nebylo úniku, ale Edita i tak prostě byla lepší. Přirozenost a možná i lehká tréma s jejím opravdu skvělým hlasem, který se oproti předchozímu kolu daleko více předvedl, naprosto stačily, aby postoupila dále.

Neskutečné překvapení přišlo v týmu Darta. Minule vyřazená, nevýrazná, ale ukradená Andrea Holá si tentokrát vybral jazzové blues "Stormy Monday". Originál sice pochází od T Bone Walkera, ale Andrea skladbu zapěla ve verzi Evy Cassidy. Když dozpívala, bylo jasné, že Lucie Bakešová vlastně už ani nemusí nastupovat, protože to, jakým způsobem Andrea zazářila, se hrdě řadí mezi nejlepší a nejpřekvapivější výkony všech Hlasů, X Factorů a SuperStar. Možná ve svém vokále nenabídla takový prožitek či zkušenost jako právě Eva Cassidy, nicméně naprosto skvěle a bez jediného zaváhání divákům představila nejen blues-jazz, ale i nejrůznější polohy, přechody, hloubky i výšky svého hlasu. Lucie Bakešová se s "You Oughta Know" Alanis Morissette moc snažila, ale oproti Andreje to byl vlastně tuctový výkon, respektive výběr. Neříkám, že zazpívala špatně. Naopak, ta energie, frázování, zpěv a vůbec všechno by proti komukoli jinému (až tedy na jednu další soutěžící) vystačily na postup, ale proti výkonu Andrey Holé prostě neměla šanci.

Další souboj se vlastně zdál být rozhodnutý ještě předtím, než vůbec proběhl. Svedli ho Patrik Malý a Martin Kujan, ovšem už z medailonku byly naprosto evidentní preference jejich kouče Michala Davida. První jmenovaný si vybral "Pompeii" od Bastille a jen tím evidentně nadzdvihl Davida, kterému tato současná indie popová britská hudba zřejmě nevoní. K naturelu a hlasu zpěváka se ovšem hodila dokonale. Jasně, byly tam nepřesnosti, především v rytmice to mohlo být lepší, ale i tak se mi vystoupení líbilo více než "Roxanne" Martina Kujana. Ten totiž kombinoval, šperkoval, přepracovával, až z téhle písničky udělal vlastně úplně něco jiného, než co kdysi The Police napsali, nehledě na to, že té jeho verzi chyběl jakýkoli vrchol. Ani napodruhé mě Martin Kujan nepřesvědčil o tom, že by měl dostat šanci, nicméně začínám nabývat na pocitu, že Michal David s ním má nějaké plány, možná svoje vlastní. Ačkoli by byl Patrik jistě perspektivnější volbou, postoupil dál Martin.

Další výborný duel nabídl Majk Spirit ve svém týmu. Dal dohromady talentovaného muzikanta Víta Sourala s výbornou zpěvačkou Kristínou Mihaľovou. Soural se ve snaze ukázat maximum svých muzikantských schopnost rozhodl, že v "Can’t Hold Us" Macklemore & Ryana Lewise napodobí, či spíše naváže, na Ondřeje Rumla, konkrétně na jeho hrátky s looperem. Nebyl to úplně dobrý nápad. Přestože předvedl výborný výkon, který zdánlivě neměl chybu, Rumlovo šest let staré vystoupení nepřekonal a v přemíře starostí o hudební složku ztratil dost v té pěvecké, která jako by byla v pozadí. Skoro se zdálo, že zapomněl, že soutěž by měla být hlavně o hlase. Chyběl mu nějaký výrazný moment překvapení, něco, co by člověka vytrhlo z letargie. Přesně to přišlo s jeho soupeřkou Kristínou Mihaľovou, která sáhla po "Crazy" Gnarls Barkley, ovšem ve značně vyklidněné úpravě. Na tom se Vítek mohl klidně školit, jak dokonale vystavět dynamiku písničky, aby byl posluchač stále ve střehu. Hlasově navíc ukázala řadu poloh a technik, všechno přitom navíc dokázala spojit do jednotného obalu. Na jednu stranu je mi líto, že člověk jako Vít Soural soutěž opustil, ale Kristína ho jednoznačně porazila a Majkovi vlastně nedala ani možnost k nějakým pochybám. Třeba bude jednou zpěvák sám rád, že jeho cesta na hudební scénu povede jinudy než přes talentovky, čímž si získá daleko větší respekt.

Na poslední K.O. jsem se těšil jako malé dítě na tvrdé dárky. Pochopitelně ne kvůli Tomimu Furmaníkovi, ale kvůli jeho soupeřce Lence Hrůzové (nebo Lole či Lo, je jedno, jak se zrovna jmenuje). Tomi si sice vybral slovenskou písničku, ale ruku na srdce, Tublatanka a její "Dnes" přesně odpovídala tomu, kam se stylizoval. Nic proti starému rocku, ale tento česko-slovenský osmdesátkový má v sobě jistou pachuť a líbí se už jen velmi specifické skupině lidí. Do těchto soutěží se vůbec nehodí, stejně jako Tomi sám. Mohl zazpívat jako bůh a výsledek by byl stejně rozpačitý. Zpět k Lole. Myslím, že všechny už hodně překvapila výběrem sedmdesát let staré klasiky "That Ole Devil Called Love". Snažili se nám sice namluvit, že je od Alison Moyet, což je pravda, ale poprvé ji nazpívala ještě za války Billie Holiday. Je to ale fuk, protože Lola je tak neskutečně dobrá zpěvačka, a to i jazzová, že nějaké srovnávání s originálem je vlastně naprosto irelevantní. Ona sama je originál: platí to především o jejím zpěvu a hlase, i když se oprostíte od jejího mimoňství. Její výkony se i proto jen těžko popisují, ty je totiž nejlepší slyšet. Nedokážu predikovat, jakým způsobem na ni budou reagovat diváci, ale pro mě se stala jasným a prakticky jediným favoritem na celkové vítězství.

Za týden už konečně přijdou kola, kde se bude zpívat naživo, a hlavně do nich svým hlasováním zasáhnou i fanoušci. Trvalo to dlouho, ale tato cesta se zdá být daleko lepší než zrychlené řízení v X Factoru. Navíc si stále dovolím tvrdit, že zpěváci v Hlase jsou kvalitativně úplně jinde než ti v X Factoru a drtivá většina z těch, co postoupili, má ten faktor X také, možná dokonce daleko větší.