Když před osmi lety na našem serveru vyšla recenze prvního alba Lily Allen s názvem "Alright, Still", tehdejší hodnotitel Karel Veselý vnímal zpěvačku jako sezónní záležitost, která pobaví na jedno léto, ale za rok už si na ni nikdo nevzpomene. Jenže ouha - z neposedné rošťačky se v domovské Británii později stala jedna z nejsledovanějších osobností, a to nejen kvůli své hudební kariéře. Skvělá druhá řadovka "It's Not Me, It's You" obsahující klenoty jako "The Fear" nebo "Who'd Have Known" její pozici na výsluní ostrovního popu jen upevnila: jestliže na zvuku debutu se totiž podepsaly vlivy reggae, ska nebo hip hopu, albová dvojka už byla tak jasně žánrově uchopitelná, že pokud by se vás nějaký hudební analfabet zeptal na význam slova pop, mohli byste ho odkázat právě na ni.

Nyní, po pětileté pauze vyplněné mateřskými povinnostmi, se čerstvě devětadvacetiletá rebelka vrací zpět na scénu. Znovu si jako dvorního pomocníka vybrala producentskou jistotu Grega Kurstina a rozhodně se nedá říci, že by se během kariérní přestávky její hudební tvář proměnila tak významně, jako tomu bylo v mezidobí mezi prvním a druhým počinem. Stejně tak však novinku "Sheezus" nelze označit za "It's Not Me, It's You" v bledě modrém.

Jak už naznačily singly v čele s brilantním pilotem "Hard Out Here", v němž zábavnou formou parodovala principy dnešní pop music, Lily je stále Lily. Zůstal jí ostrý jazýček, schopnost odlehčeně zpívat přes veselé popové podklady i o tématech, které zase tak radostné být nemusejí, i osobitost. Jestli je však ze zvuku desky něco jasně patrné, pak je to snaha o trochu větší minimalismus na úkor hitovosti. Jednoduchých popěvků typu "F*ck You" či "Not Fair" ubylo a dcera Keitha Allena si tentokrát daleko více hraje a testuje mantinely. Vždyť třeba titulní "Sheezus" svou uhrančivou atmosférou a nevšedností, na jejichž základech zpěvačka s odkazem na loňský titul "Yeezus" Kanyeho Westa promítá typický rapový egoismus do ženského popové světa, nejednoho posluchače snadno pohltí.

Přes častou absenci výrazných refrénů (jednou z výjimek potvrzujících pravidlo je euforická "Air Baloon", jež v mnohém připomíná hit "Paper Planes" krajanky M.I.A.) v sobě písničky skrývají něco, co obdivovatele popu zaujme: jsou to především specifické nálady jednotlivých songů a také určitá nasládlost, která stále čiší z interpretčina snadno rozpoznatelného vokálu, ale vůbec nepůsobí prvoplánově. Jestliže tak pomalu se táhnoucí kousky typu "Our Time" nebo "Take My Place" na první poslech znějí nevýrazné, po čase přece jen zůstanou v hlavě.

Těžko si nevšimnout toho, jak Lily Allen ovlivnilo mateřství. Slyšet je to logicky především v textech, v nichž se občas umělkyně dívá na svět očima ženy od plotny. Třeba v "Life For Me", jež se hudebně zdá být snad nejveselejší písničkou kolekce, ukrývá stesk po společenském životě. "Když skončí den a já mám chvíli pro sebe, lehnu si na gauč a dívám se na televizi, sednu si k počítači a dívám se, co dělají ostatní," zpívá za doprovodu odlehčených tónů a později dodává: "Proč mám pocit, jako bych o něco přicházela?"

Jak majitelce Brit Award z roku 2010 sedí uvolněnost, ukazuje naplno jeden z nejpovedenějších záseků celé kolekce "Close Your Eyes", v němž by na pozadí nevtíravě houpavé melodie chtěla vypadat jako Beyoncé. Klidnější polohy navíc prokládá energičtějšími vsuvkami, mezi něž se řadí harmonikou doprovázená, skočná "As Long As I Got You" nebo elektronikou kořeněná, jízlivá "URL Badman", v níž to schytává jistý teenager Alex, který až moc vzhlíží ke svým rapovým idolům. Lily ani tentokrát nikoho nešetří a poslouchat, s jakou dávkou ironie a satiry míří do terče, stále baví. Ještě více však fascinuje, s jakou lehkostí svůj vtip a nadsázku propojuje s netuctovými popovými aranžemi.

"Sheezus" je deskou vyzrálé zpěvačky, která ví, že život není procházka růžovým sadem, přesto se na něj stále dokáže dívat s nadhledem sobě vlastním. Možná nezanechá v popovém světě tak výraznou stopu jako předchozí "It's Not Me, It's You", jistotou se však zdá být tvrzení, že Lily Allen si v ženském popu stále kráčí vlastní, mimořádně osobitou a rafinovanou cestou. I přesto, že novinkové skladby v sobě míchají různé chutě, ty se vzájemně nepřebíjejí a tvoří dohromady srozumitelný celek, kterým jako by zpěvačka vzkazovala: "Jsem stále Lily Allen, jediná svého druhu".