Pixies vznikli v roce 1986 a domovem jim tehdy byl průmyslový Boston v USA. Hned ve svém debutu zaujali neotřelým herním projevem, který by se dal charakterizovat jako alternativní punk-rock. Pravdou ovšem je, že žánrové škatulkování je v případě Pixies zbytečné. Oni hrají totiž tak, jako nikdo jiný a vytvořili si specifický, rozpoznatelný zvuk, který nikdo jiný doposud nenapodobil. Nahráli však doposud pouze čtyři plnohodnotné řadové desky, přičemž debut "Surfer Rosa" vzbudil skutečný rozruch a již dnes ho lze označit za kultovní desku. V roce 1993 však kapela ukončila činnost a na dlouhou dobu se stáhla do pozadí.

Až v roce 2004 v neměnné sestavě oživili svou koncertní činnost a příležitostně odehráli několik koncertů. Dlouhou dobu se skupina v čele s charismatickým Frankem Blackem (dnes už přejmenovaným na Black Francis ) vymezovala proti natočení nové studiové desky. Alespoň částečně ukojili hladové a navnaděné fanoušky vydáním tří EP, které začaly vycházet v loňském roce a poslední z nich vyšla letos v březnu. V táboře Pixies opět vzňal tvůrčí plamen a nyní k překvapení všech vychází jejich pátá řadová deska "Indie Cindy". První po bezmála třinácti letech. Album však obsahuje pouze skladby vydané v již zmíněných épéček, ve výsledku to ale není vůbec špatně. Ke smutku fanoušků přispěla skutečnost, že skupinu opustila (nedobrovolně) baskytaristka Kim (již druhá v pořadí toho jména) a byla nahrazena baskytaristkou novou. Některé změny však mohou fanoušci jen těžko snášet. Basový post však zůstává bohužel pro tuto ikonu stále prokletím.

Všechna tři za sebou vydána EP byla nabitá výborným materiálem, který ale mohl být kvůli "neplnohodnotnému" formátu snadno přehlédnut, vyjma těch několika singlovek, ke kterým byl natočen klip (např. "Bagboy", "Indie Cindy", "What Goes Boom"). Jenže tím dobré skladby nekončí. Těch dvanáct kousků, které sestavili novinku "Indie Cindy", nemá slabého místa a každá z nich má neskutečnou sílu, energii a magickou moc dostat posluchače vždy do kolen. Můžete poslouchat naprostou vypalovačku "Blue Eyed Hexe", s těmi nejlepšími geniálně triviálními riffy, titulní baladu "Indie Cindy", složenou zřejmě od samotného rockového pánaboha, či odlehčenou, ale kouzelnou pop-rockovou "Another Toe In The Ocean". A to jsme nezmínili ještě drtivý vstup v podobě undergroundově punkové hymny "What Goes Boom", kterou si bude broukat každý punker v deliriu při cestě z koncertu domů. Temně hypnotická dvojice "Magdalena 318" a "Silver Snail" však také nesmí zůstat nezmíněna.

Na album "Indie Cindy" lze však hledět ze dvou stran. Jednak na něj lze pohledět jako na geniální dílo plné fenomenálních rockových písniček, velmi různorodých, pestrých a silných. Z druhé strany však může vzniknout dojem, že každé EP mělo svůj zvuk a jinou originální hodnotu, která každé mini-album specifikovalo.

Pixies bez diskuze nahráli nejvyrovnanější a nejsilnější desku plnou jen těžko zapomenutelných rockových skvostů, kterou se částečně vrací ke svým kořenům a připomínají jak umí být syroví a nekompromisní, ale odhalují zde také komplikovanější a promyšlenější tvář. Každopádně tu máme jednu z nejlepších rockových desek letošního roku.