Když jsem před časem poprvé (a podruhé a potřetí...) slyšel "Bomby", hlavou mi prolétla myšlenka, jestli je tohle ještě vůbec hudba. Rozhodně to nebyla písnička pro klidný domácí poslech... Postupně však prorůstala internetem a najednou jsem zjistil, že ji znají všichni a některé pasáže z textu dokáží odcitovat i ti, kdo jinak hláškují pouze Cimrmany. Tedy úplně jiná cílovka, než jaká Bena jinak normálně poslouchá. I bez podpory v éteru se mu prostě podařilo stvořit mezigenerační hit.

Ben Cristovao si každopádně se svou třetí deskou dal pořádně načas. Postupně natáčel skladby a zveřejňoval k nim videa, ukazoval, že není jen mužem jednoho stylu, a i když je doma v urban a klubové hudbě, nemá problém si dát i reggae, jako třeba v písničce "Stop". Šestnáctipoložková kolekce tak ukazuje hned několik jeho tváří, přičemž "Bomby" jsou ve svém futuristickém rozlámaném beatu nejvíce jinde. V ostatních skladbách se přece jen drží více při zemi, i když mnohdy je pro naše uši nezvyklá až velmi minimalistická produkce.

Pro otevřené mysli, které v něm nevidí jen namachrovaného týpka ze SuperStar a Ordinace, nabízí "Made In Czechoslovakia" několik nevšedních poznatků. Pozitivní je třeba ten, že Ben v naprosté většině vsadil na češtinu, což v souvislosti s jeho barvou pleti, způsobem mluvy i zpěvu (neumí zpívat? Ne, to je jeho styl.), a hlavně se samotnou hudbou je v Česku něco naprosto jedinečného. Album samotné pak nemá jen namátkou proházený playlist, ale spíše se dělí na klidnější první a tanečnější/rapovou druhou část. A ta první je navíc obsahově i jednotlivými částmi textu propojena, až vzniká dojem jisté koncepčnosti.

Otvírák "Sweet Chilli" sice hraje na první dobrou v jednoduché letní hitovce, kterou by česká rádia dokonce i mohla hrát, následující šestice písniček ale pak dává dohromady obrázek jednoho vztahu, který vrcholí v pro mě nejlepší skladbě desky, kterým je song "Instagram". Když Ben na chvíli přestane šířit dobrou náladu či energii a pustí do skladby i negativní prožitky, rázem je poznat, kam ještě ve své kariéře může hudebně vyrůst. A po poslechu písniček jako "Bad Girl" nebo "Tělo" bych si klidně dokázal představit jeho koncert jen v akustickém provedení. I ze zpěvu totiž jde poznat, že na něm pracoval jako na všech ostatních aspektech své kariéry.

Mezi šestnácti skladbami se samozřejmě musejí najít i nějaké slabší. Pro mě se vyskytují hlavně ke konci playlistu, nebaví mě moc aktuální singlová "Mám", "Město" a obešel bych se i bez závěrečných anglických "Fool" a "Like That". Na rozdíl od kolegy Martínka, který dal spolupráci s Egem čistou jedničku, mě jejich "Molly" hodně bere. A když se ke konci ozve kytara a závěrečná linka "...ale mládí si za prachy nekoupíš, zeptej se mamy!", skladba skvěle vygraduje. A to můžu s klidným svědomím říct, že jinak podobný druh hudby vůbec neposlouchám.

Ben Cristovao na své třetí desce dokázal to, o čem sní snad každý hudebník - je zcela osobitý a svůj. Jeho hudba a přístup ke všemu okolo ní je tak diametrálně odlišná od čehokoli, co se jinak na české scéně děje, že ho paradoxně můžete klidně odmávnout s tím, že po něm za pár let ani nevzdechne pes. Podle mě ale nás právě on může na dalších deskách více a více překvapovat. Bez prdele.

P.S.: Čeština v tomhle typu hudby má za následek, že se občas v některých písních objeví i nějaké to sprostější slovo, případně v songu "Postel", která je celá o sexu, budete chtít při lince "...udělám se do tebe..." ztlumit hlasitost. V angličtině by to samozřejmě nikomu nevadilo, v češtině je to docela nezvyk.