Hvězdné postavení si ještě donedávna museli umělci většinou tvrdě vybojovat. V současnosti je tento fenomén poněkud oslaben nástupem prvoplánových interpretů, kteří vzešli k rozličných konkurzů. Nemá cenu se domnívat, že v minulosti vládly idylické časy, v nichž se prosadili pouze skutečně kvalitní osobnosti, anebo nadmíru cílevědomí jedinci, kteří si dokázali prokousat cestičku přes osidla showbusinessu, avšak poměr umělců a pouhých komerčních artefaktů byl nakloněn ve prospěch první kategorie. Dnes se rozdíly pomalu stírají - platí to jak o popu, tak o rockové muzice, kde např. hlad po nu-metalové tvorbě dospěl do neunosného stádia (z hlediska kvality vydávané produkce). Jennifer Lopez se na výsostné postavení žebříčku celebrit dostala vlastní pílí, to jí může těžko někdo vytknout. Narodila se v Bronxu (dcera Portorikánců), do práce jezdila s šesti přestupy (odtud název debutové desky "On The 6"), postupně se vypracovala v lokální tanečnici, poté se dostala do divadla, do televize a nakonec se prosadila i u filmu (viz. snímky "Cela", "U-Turn" nebo "Svatby podle Mary"). A jakožto slavná herečka si najednou Jennifer také vzpomněla (nebo její manažer), že kdysi ráda zpívala a že by se k tomu mohla vrátit. Inu, stalo se a v létě 1999 spatřilo světlo světa album "On The 6", které v USA i v Evropě perfektně zabodovalo a z Jennifer už byla rázem i "uznávaná" zpěvačka. Tedy - herečkou se stala vlastní pílí a k tomu, aby z ní byla i známá pěvkyně, pouze použila svého vlivu a renomé z Holywoodu.

Další desku vydala J.Lo na přelomu léta a podzimu loňského roku, jmenovala se "J.Lo" a opět u posluchačů uspěla (kdo by si z rádií nepamatoval odrhovačku "Love Don’t Cost A Thing"). Na sklonku roku 2001 se Jennifer a její rádci jali rekapitulovat dosavadní kariéru a dospěli k rozhodnutí, jež vydavatelství dozajista vroucně kvitovalo, že vydají album remixů, aby se potvrdila pozice Jennifer coby superstar současnosti (a jako taková přece musí desku předělávek mít!). Neuplynulo příliš času od onoho dýchánku a "latinská bohyně" má třetí zářez na pažbě, "J To Tha L-O! The Remixes". Poněkud krkolomný název, ale vězte, že se jedná o normální výběrovou desku, na níž jsou písně tu více, tu méně pozměněny.

Hned úvodní "Love Don’t Cost A Thing" z dílny RJe Schoolyarda a hostujícím raperem Fat Joem představuje jeden z nejlepších remixů desky (ač se o žádný skvost nejedná), protože základní rytmy písně byly pozměněny, bylo přidáno pár nasamplovaných smyček, čímž se z originálu stala tanečnější a snad i údernější píseň. Relativně dost byla upravena i hitovka z první desky "Waiting For Tonight", která se na novince prezentuje jako Hex Momentous Radio Mix verze, já bych jen upřesnil, že remix je postaven na housové struktuře. Záhadu pro mne představuje skladba "Ain’t It Funny". Originál písně byl na albové dvojce, "J.Lo", ale první varianta na "J To Tha L-O! The Remixes" je úplně jinou skladbou s jiným textem, jinou melodií a jinou stavbou. Těžko říct - buď mi něco uteklo, nebo se Jennifer odhodlala ve spolupráci s Djem Murderem k dost radikální realizaci (na kousku se podílejí i MC’s Ja Rule a Caddillac Tah). Nejpravděpodobnější je druhá možnost, protože "Ain’t It Funny" je zastoupena ještě jednou, tentokrát zpívaná španělsky a v původní formě. Na desce je přítomna i jedna nová píseň - kýčovitý ploužák "Alive" z filmu "Enough".

Jennifer Lopez má sympatický hlas, který se nemůže sice rovnat s monstrózními vokály Anastacie nebo Celine Dion, avšak pro posluchače je dobře přístupný svou civilností, až bych řekl obyčejností. Sám o sobě by těžko pomohl interpretce k většímu úspěchu, ovšem ve spojení s krásou, kterou Jennifer nepochybně oplývá, je dostatečnou zárukou. Několikrát se jí podařilo napsat, nebo spíše najatým skladatelům, chytlavou píseň, s níž se prodrala na vrchol světových hitparád. To samo o sobě ale o ničem nevypovídá, jak nám ostatně dosvědčuje také toto album. Bylo několik týdnů No #1 v Americe, ale rozhodně o něm nemohu říci, že se jedná o povedený počin. Většina remixů je totiž vzájemně zaměnitelných, protože nevýrazných. Spousta skladeb si je velice podobná s originály, čímž se jaksi stírá smysl desky remixů. Výslednému pocitu nepomohou ani zástupy hostů, kteří se albu podíleli (P.Diddy, Ja Rule, Fat Joe). Zůstává mi na patře neodvratná pachuť, že tahle deska, jejíž výroba jistě nezabrala příliš času, byla vydaná jen s tou nejmenší možnou touhou zaujmout fanoušky. V tom jsem ale asi idealista, že?