Když jsem se snažil objevit co nejstarší stopu k Bombay Bicycle Club na našem serveru, našel jsem komentář Tomáše Bláhy k jejich debutu "I Had The Blues But I Shook Them Loose" z roku 2009, kde nepopírá jejich zábavnost, ale zároveň tuší, že potvrdit kvalitu následujícími alby nebude jednoduché. Londýňané od té doby vyprodukovali tři další nahrávky. Zatímco syndromu druhého alba se pánové nevyhnuli, dál už jejich kvalita jen rostla.

V dnešní době není úplně zvykem, aby hudebníci ve věku kolem pětadvaceti měli na kontě už čtyři desky. Za skutečností, že tato formace nabírá na síle, může stát dlouholetá sehranost. Jádro kapely totiž členové vytvořili už ve svých patnácti letech. Kdoví, jestli tenkrát například tušili, že vyhrají britskou albovou hitparádu. Spíše ne, basista Ed Nash dokonce zavtipkoval pro server Independent: "Kdybychom tušili, že kapela bude existovat víc než jen pár let, vybrali bychom pro ni lepší jméno."

Věrní fanoušci a fanynky na nové nahrávce velmi rychle poznají esenci staré známé estetiky kapely. Kdyby ale po "Different Kind Of Fix" zpřed tří let mohli zaslechnout vzorek Bombay Bicycle Club - model 2014, zřejmě by se nestačili divit. "So Long, See You Tomorrow" je v celkovém kontextu nejradikálnější změnou ve vývoji skupiny. Nejnovější inspirací prý bylo cestování, nejhlouběji v albu zakořenily vzpomínky na Indii a Turecko. Díky častému užívání bollywoodských orchestrálních filmových samplů jako by název formace dostal nový význam (Bombay Bicycle Club původně vznikli podle britského řetězece indických restaurací). Na východ také odkazuje stylový klip k písni "Feel" (níže), jehož natáčení v Indii skutečně proběhlo a který si z bollywoodských děl spíš střílí. (Nevyhnul jsem se vzpomínce na podobnou taškařici od Basement Jaxx.)

Optika, s jakou Steadman a spol. nahlíží na svou tvorbu, získává širší záběr. Jeden z vrcholů desky, song "Carry Me", například překvapuje perfektně použitým basovým synťákem, do nedávna věcí pro BBC tak netypickou. Důležitým rysem je, že většina tracků obsahuje vedle Steadmanova zpěvu také ženské vokály, jmenovitě se o ně střídavě postaraly Rae Morris a Lucy Rose. To má totiž svůj význam ve spojení s textovou stránkou novinky. Písně obsahují jednoduché zaláskované verše, které ovšem vůbec nezní hloupě nebo příliš tradičně, naopak jsou chytré a hravé. Právě konfrontace dvou hlasů dodává skladbám obrovskou sílu.

Deska nedisponuje žádným momentem s velkým M, na který byste celou dobu čekali. Songy, ať už co se týče kvality, nebo chytlavosti, jsou rozprostřeny rovnoměrně napříč albem. "Overdone", "Luna" nebo "Feel" se postarají, aby se vám melodie zahlodaly hluboko do podvědomí, zatímco "Whenever, Wherever" či závěrečná "So Long, See You Tomorrow" si od posluchače žádají kus soustředění.

Z Bombay Bicycle Club a jejich hudby stále vyzařuje jakási civilní aura. Kapela se sice poslední dobou dostává na výsluní, přesto si je sama sebou jista a zbytečně se posluchačstvu nepodbízí lacinými triky. Produkce alba proběhla pod frontmanovým vedením, label si prý písně v průběhu nahrávání pouze poslechl a do vzniku díla nezasahoval. "So Long, See You Tomorrow" je deskou, která se neomrzí, naopak, radost z ní roste. Možná se z ní nestane největší hudební nálož letošního roku, ale rozhodně se na ni bude hezky vzpomínat.