Koncert jednoho z nejcitovanějších reprezentantů amerického blues osmdesátých let - Stevie Ray Vaughana - se odehrál před bezmála dvaceti lety a přesto je proklatě současný. Alespoň co do základního pocitu, který by měl být u bluesové hudby samozřejmý, pocitu naprosté uvolněnosti, maximálního procítění, muzikantského nadhledu a podřízení chutě exhibovat celkovému výrazu, je tento záznam koncertu Vaughana, baskytaristy Tommy Shannona a bubeníka Chrise Laytona (dohromady kapely Double Trouble) v torontském klubu El Mocambo prosincového večera 1983 téměř bezchybný.

Odehrál se zkraje Vaughanova hvězdného vzestupu, tedy po velmi úspěšném prvním roce společného koncertování s Double Trouble, roce 1982, během kterého dostal Vaughan pro svou další kariéru hned dvě důležité nabídky. Jednak to byla spolupráce na albu "Let's Dance"(1982) Davida Bowieho, který byl Vaughanem po zkušenosti několika koncertů uhranut, pak to byla nabídka zaplacení studia a vydání první desky Double Trouble od písničkáře Jacksona Browna - nesla jméno "Texas Flood", byla vydána v roce 1983. Album to bylo úspěšné a dobře prodejné a koncerty, které po něm následovaly, jak se můžeme dnes přesvědčit, musely být zážitkem velmi silným.

Z přibližně hodinového záznamu "Live At The El Mocambo" patří debutovému albu více než půlka (nejdominantnější je patrně titulní skladba "Texas Flood", jejíž verze zde si zcela právem získala velmi vřelé reakce kritiky), příjemnou kuriozitou jsou v playlistu dvě skladby Jimiho Hendrixe - "Voodoo Chile (Slight Return)" (ta figurovala i na následujícím Vaughonově albu "Couldn't Stand The Weather" (1984)) a jedna z nejpovedenějších písní celého koncertu - "Third Stone From The Sun", písní, která je hned současně jednou z nejjemnějších, jako i nejdrsnějších - řeč nemusí být jen o závěrečném šlapání po kytaře a jejím finálním odhození. Těžko vybírat místa, která by byla slabší, nebo nedokázala přesvědčit o svém místě v playlistu. Například první přídavek - lyrická náladovka "Lenny" by od povrchního poslechu sváděla k přeskočení, po důkladnějším vstřebání by šla naopak přiřadit k nejlepším momentům koncertu, potlačované napětí a jen lehké a hravé dotýkání se nástroje v tomto případě funguje zcela spolehlivě velmi intenzivně. Vidět Stevieho Ray Vaughana naživo muselo znamenat posunutí laťky hodnotících koncertních kritérií u jen trochu vnímavého diváka na velmi vysokou příčku. Jeho krátká a strmá kariéra (ne snad, že by za ni nestihl vše od prvotního oslnění, po spory v kapele až po následující fázi jisté sebedestrukce) by se v dějinách rockové hudby dala svým významem bez skrupulí přirovnat k tomu, čím prošel například Jimi Hendrix, a to nejen společným novátorským přístupem k hraní na kytaru, ale třeba i předčasnou tragickou smrtí. Vaughan na ni, narozdíl od Hendrixe, neměl sebemenší vliv - při přeletu helikoptérou z koncertu 26.8. 1990 v East Troy - WI (kde si mimochodem na společném pódiu zahrál s Ericem Claptonem, Buddy Guyem, bratrem Jimmiem a Robertem Crayem) do Chicaga došlo ve wisconsinských horách Alpine Walley k havárii, pro pětičlennou posádku osudové... nechtěl bych být jedním z těch, kdo měli zakoupený lístek na chicagský koncert Ray Vaughana 27.8. 1990.

Devadesátá léta se odehrávala ve jménu znovuvydávání (a zpětném oceňování) starých Vaughonových alb, objevování nepublikovaných nahrávek a koncertů, mezi něž patří i recenzované DVD s bonusy rozhovoru s přeživšími spolumuzikanty z roku 1999, diskografie a textů. Vzpomínka na začátek osmdesátých let, kdy ve světě začínala bujet diskománie všech odrůd a přesto bylo možné přesvědčit i s již osvědčenými výrazovými prostředky, je to krásná...