Ten hlas je mi nějak povědomej, provrtávalo se hlavou loni v září při čekání na Björk, při krácení volné chvíle, při sledování koncertu něčeho, co bylo v pamfletu Berlin Festivalu označené jako SOHN. Věrný kámoš Google o několik hodin později ochotně prozradil, že ten hlas byl povědomej proto, že patřil Tophu Taylorovi, hlavě projektu Trouble Over Tokyo. Ten ale, zdá se, definitivně odvál čas (smutný smajlík), pročež tu je projekt nový (veselý smajlík). Nový a lepší? To ukáže čas. Debutová deska "Tremors" ale mnohé naznačuje.

O tvorbě Trouble Over Tokyo se ve zkratce mluvilo jako o Indielectro Angst-Popu, v nezkratce pak jako o přímém kříženci Thoma Yorkea a Justina Timberlakea. Tuhletu charakteristiku si Taylor, toho času Londýňan usazený ve Vídni, přirozeně díky svému hlasu přenesl i do svého aktuálního projektu. A ve své podstatě je i SOHN pořád vlastně pop, i když o dost pomalejší a introvertnější než TOT. Což rozhodně neznamená horší. Říkejme tomu třeba post-dubstep.

Toph Taylor je melancholik každým coulem, takže i když občas mírně zrychlí tempo ("Artifice", "Lights"), posmutnělou náladu si neodpustí. Miluje vrstvené beaty, ve kterých pořád něco cinká a cvaká, a táhlé synťákové plochy, které vytvářejí hutné basové základy pro jeho plačtivý falzet, který je pak velmi často nasekán na kostičky nebo aspoň podroben náporu nejrůznějších efektů. Elektronické smuténky doplňuje minimum živých nástrojů, jestli vůbec nějaké (ale jo, třeba piano), přesto album zní tak nějak... organicky... jako by rostlo před ušima.

Žádná ze skladeb nijak nevyčnívá, žádná ale ani nešedne. Jak deska plyne, vtahuje posluchače do Taylorova vnitřního světa plného zdánlivě nepřístupných a svíravých aranží. Výlet po horské cestě, ze které vítr sfoukal bílý sněhový poprašek, možná nemá šťastný konec, ale strašně se chce věřit, že jo. A vlastně mít i může. Proč ne. "Tremors" není ten jednoduchý pop, který vám řešení nabídne na stříbrném tácku, aby člověk nemusel vůbec přemýšlet. "Tremors" je jedno z překvapení a jedna z desek roku.