Spojení krásné ženy a stroje vždy vzrušovalo. Když místo motorky nebo auta na fotkách z nějakého tuctového časopisu dáte ke krásné ženě strojový beat, co vznikne? Destiny’s Child. Tak ještě jednou - vezměte si třeba obal libovolného CD Destiny’s Child. Například "This Is The Remix". Jsou na něm tři čokoládové krasavice, které se líčí před zrcadlem. Jasné varování před tím nejhorším. Destiny’s Child ale naštěstí nejsou jen zpívající panenky Barbie nebo diskotékové rychlokvašky. R&B, soul a gospel si u nich podává ruku se současnými hip hopovými postupy a také moderním popem ovlivněným evropskou klubovou hudbou. V lecčemž slouží jako příklad precizní práce hudebních producentů. Po třech řadových albech a vánočním speciálu nyní vydávají "This Is The Remix". Místo největších hitů tak dostáváme nejlepší remixy. Dobrý způsob, jak se ohlédnout za jejich dosavadní kariérou.

Vedle neoddiskutovatelných vokálních kvalit byla hudba Destiny’s Child vždy závislá na originálních producentech, kteří jejich gospelový soul posouvali blíže k hip hopu. Na první desce to byl Wyclef Jean a Jermaine Dupri. První jmenovaný má na svědomí jejich debutový hit "No, No, No Pt. 2". Na druhé desce se výrazně podepsala producentská ruka Kevina She’kspere Biggese, který svými beaty Destiny’s výrazně odlišil od podobných dívčích skupin. V té době Destiny’s Child vystřídaly na čele popularity dívčích vokálních skupin SWV a TLC, ale zároveň sklízely pochvalu od hudebních kritiků. Desky "Writings On The Wall" se prodalo přes deset milionů a "Say My Name" z díly Rodney Jerkinse byl v USA nejúspěšnějším singlem roku 2000. Právě ve videoklipu k této písni si pozorní diváci všimli, že dvě zpěvačky z původní sestavy byly vyměněny za velmi podobně vypadající dívky. Na svědomí to měl Mathew Knowles, otec Beyonce a despotický šéf v pozadí. V době mezinárodního hitu "Independent Woman Pt.1" byly už Destiny’s Child jen ve trojici. Se zatím posledním albem "Survivor" se jim podařilo dobýt i Evropu, ale zdá se, že co se týče hudební kvality, šláply trochu vedle, přesněji do míst umělohmotného popu ala Ace Of Base. Prodej ani tentokrát nebyl špatný, což se ale nedá říct o vánoční nahrávce "8 Days Of Chrismas". Teď se tedy hlásí s remixovým albem, které nahradilo původně zamýšlenou kompilaci hitů.

Jak Destiny’s ke slávě přišly? Předstíraly, že přes všechen ten make-up jsou pořád dost 4 real i pro fanoušky hip hopu i konzervativního soulu. Remixy hodně napoví. Šedá hip hopová eminence Wyclef má na svědomí překopávky "No, No, No Part 2." a "Bug A Boo". Oba jsou si dost podobné, ’Clef si dává záležet na hip hopovém (nebo snad až dubovém) spodku a R&B elementy (včetně extatických vokálů) odsunuje do pozadí. Něco podobného udělali v současnosti nejžádanější remixéři The Neptunes v "Emotion". Na albu otřesně přeslazenou baladu původně z pera Bee Gees zdrsnili a udělali z ní vcelku ucházející neptunovský nu-funk. Chicagský houseový DJ Maurice Joshua má na svědomí tři remixy, které Destiny’s dostaly do čistě tanečních klubů. Z opravdu důležitého singlu (kterým "Bills, Bills, Bills" byl) a asi nejlepší písně z poslední řadovky ("Nasty Girl") udělal klubové šlapáky s rovným beatem. Tím ale vyrušil typické houpavé zrychlování a zpomalování v breakbeatech, tak typické pro moderní produkci. Beru to, ale proč se v názvu remixu operuje se slovíčkem "soul", to nepochopím. Není tohle snad přesně ten příklad odduševnělé hudby? Rockwilderův remix "Bootylicious" zase naopak z původní verze zdůrazňuje funk a odhazuje všechnu umělost. Možná je to mojí slabostí pro podobnou hudbu, ale tenhle remix se mi zdá nejlepší a překonává i původní verzi! A ještě tu je track číslo čtyři - Timbalandův remix písně "Say My Name". Byl to práve Tim "Timbaland" Mosley, kdo v polovině 90. let produkcemi pro Missy Elliot a Aaliyah změnil tvář současného R&B. Jeho krystalicky vybroušené synkopované beaty sblížily R&B s hip hopem a geniálně překlenuly propast mezi klubovou hudbou a popem. Práce, kterou pro Destiny’s Child odvedl Kevin She’kspeare Briggs, bývá často považována za pouhou imitaci Timbalanda. Timův remix She’spearovy "Say My Name" pohříchu zní velmi podobně jako přelomový singl "One In A Million" od Aaliyah z roku 1996. Stejně jako Aaliyah v Timově produkci se Beyonce v remixu nikdy nedostane k tomu, aby mohla naplno vybuchnout v klenutém refrénu (jak je to v originále). Pomalé tempo ještě navíc zdůrazňuje napětí v hlase. Remix už vzbudil pozornost v době, kdy vyšel na singlu.

Kromě remixů jsou na albu i edit nebo extended verze. Singlová hitovka "Survivor" je sice plná výbušných stop-start beatů, které ale trochu udusí afektované smyčce. Jinak tak trochu drum’n'bass po americku. Zvláštní rytmickou strukturu má "Independent Woman Part II", remix nejúspěšnějšího singlu Destiny’s Child, který strávil dlouhé týdny na čele amerického žebříčku. Píseň ale už vyšla na albu "Survivor". Rozšířená verze "Jumpin’, Jumpin’" znovu zaujme pumpujícím rytmem aneb Destiny’s v tom nejlepším. Jako bonbónek na závěr si můžete přidat píseň "Heard A Word" z připravovaného bočního projektu Michelle Williams. Nic nad čím by bylo potřeba se vzrušovat, velmi a opravdu velmi konzervativní soulový track. Na bonbónek je jak se patří přeslazená.

Když porovnáme "This Is The Remix" s podobnou deskou Jenifer Lopez, která vyšla zhruba ve stejné době, Destiny’s pořád jasně vítězí. Umějí lépe zpívat a mají lepší písně. V mnohém se ale J Lo už přiblížily. Od "Survivor" se z Destiny’s Child staly popové ikony, které vystupují v reklamě na jogurty a hračky a jejich písně jsou čím dál méně originální. Než se připojily k vlně laciného teenagerského popu, stály Beyonce a spol. na opačné straně barikády. Volání peněz bylo asi příliš silné. Propadák v podobě vánoční desky a také velmi vlažný prodej tohoto remixového alba snad bude dost velkým varováním. Hodně naznačí nový singl, který by měl vyjít ještě tento rok. Ještě se ukáže, jestli Destiny’s Child budou další popová skupina, kterou polkl průmysl, který ji stvořil. Jako připomenutí starých časů můžete použít "This Is The Remix".