O kapele Timudej jste mohli slyšet ať už v souvislosti s jejich čerstvým CD "Proti lupům", nebo s nějakým z koncertů - o jednom už padla na MusicServeru zmínka v rámci festivalu v Boskovicích. Zde se dočtete o jejich zatím posledním pražském koncertu s předkapelou Kade Chim v Paláci Akropolis.
© archiv Timudej Těžko na tomto večírku hledat příznaky něčeho výjimečného. Krátce před osmou přišli na scénu Kadé Chim. Alespoň v pražských klubech nová, vlastně docela průměrná kapela mustru hospodských šramlů střižených balkánem, mustru, který je zatím stále v módním kursu a mezi jehož úspěšně reprezentující ikony u nás mohou patřit seskupení jako
Neočekávaný dýchánek,
Traband, nebo Rudovous. Pro diváky kapely neznalé odehráli Kadé Chim přibližně hodinový koncert splývajících skladeb bez výraznějších změn v tempech a délkách písní, s výpadky v textech i rytmech, hlavně však s minimálním (možná i méně než potřebně minimálním) nasazením; pro od pohledu pravidelné fanoušky to byl koncert plný velkých hitů, velkých pravd, vypjatých emocí a prošoupaných podrážek. Jako reprezentant diváků první zmíněné kategorie mohu zkonstatovat pouze čistou nedotčenost skupinou, resp. ničím ani nikým z toho ani z těch, co bylo možné slyšet i vidět v první části popisovaného večera.
To o
Timudej říci nelze. Před všechna "ale", která mohou chlapcům z Černošic (jinak povětšinou studentům sociálních prací FFUK) patřit, je třeba vytknout aspekty pro koncerty zdánlivě samozřejmé, přesto výjimečné. Hrají s nebývalým nadšením - a to nejsou amatérští začátečníci, nedávno si svépomocí vydali dlouhohrající CD, které do své sítě přijalo vydavatelství
Black Point; hrají směrem ven, pro diváky, o svou radost ze hry se dělí, působí přirozeně a autenticky, po hudební stránce... možná raději po "hudebně-technické" stránce jsou písně sešlapané, čisté, vymyšlené. Potud vlastně milá (a pravidelnými diváky poctivě odměňovaná), tak trochu šílená parta.
Ale. Proč s muzikatským fundamentem, který minimálně dosahuje úrovně většiny českých "popařů", produkují něco, co by nejpřesněji vyjádřil termín "gymnaziální rock-pop". Proč o své vtipnosti a roztomilosti musejí v písních i mezi nimi přesvědčovat a ubírají divákovi chuť na nich něco objevovat? Proč neodolají byť jen nepatrné možnosti dát najevo svou úchylnou perverzitu - nemám nic proti perverzním slovům, lehce mne uráží jen jejich prvoplánovost (ať je to ostentativní zvýrazňování všech "ptáků", společných "křičení" či "tancování", nebo již zcela rezignované "kroucení prdelema" v textech)? Anebo také proč něco takového vůbec řešit? Jistě.
Timudej hrají dlouho, sami si za tím, co dělají, určitě stojí, poctivě vybudovaný fanklub jim dodává na síle i jistotě, dohromady vše zapadá a funguje, snad ani nikdo nemá právo jejich roli zpochybňovat. To vše do chvíle, dokud koncerty budou víceméně "párty pro známé", do chvíle, než začnou realizovat své ambice prorážení "výš" a chutě stát se novými proroky "nových hodnot".
Timudej + Kadé Chim, Palác Akropolis, Praha, 5.4.2002