Původně to mělo být pouze EP pro fanoušky. Následně se Kid Cudi nechal slyšet, že nový materiál se rozšiřuje na dlouhohrající nahrávku a my máme očekávat album, které bude fungovat jako jakýsi most mezi předešlou tvorbou a epickým završením měsíční trilogie v podobě "Man On The Moon III". Kdy a zda ale opravdu vyjde, nedokázal s jistotou říct nikdo. Indicie rozhozené po internetu mluvily jenom o neurčitém únorovém dni. A skutečně. O čtvrtý studiový počin si Scott Mescudi rozšířil svou diskografii 25. února. A to pouhou hodinu poté, co informaci o vydání ledabyle uveřejnil na Twitteru. Jeho nejnovější kousek si všichni příznivci můžou zatím pořídit alespoň v digitální podobě. Fyzická by měla obsahovat další stopy navíc. Nikoho asi nepřekvapí, že stejně jako naposledy si i tentokrát vzal rapper celou produkci do svých otěží. S drobnou pomocí Dot Da Geniuse a jejich společného projektu WZRD.

"Indicud" byl podle mě skladatelský pokus. Náhodné vybírání motivů a skládání je k sobě. Zkouška, kam až můžu zajít a zda na to mám. Tento risk ještě vyšel. Protože i když se jednalo o nejméně hitovou desku v jeho kariéře, všechno vyvažovala skutečnost, že byla zároveň i nejucelenějším a nejosobnějším dílem. Pokud chcete Cudiho poznat bez všech cizích přikrášlovadel, najdete ho právě tam. Nenadálého úspěchu z vlastní produkce se namlsal natolik, že se rozhodl do toho skočit i napodruhé. Na "Satellite Flight" se ale jeho konání už může setkat se značným nepochopením hudebního světa. Kid Cudi totiž není producent.

Je malým hudebním géniem, ale potřebuje okolo sebe lidi, kteří budou jeho vysokou kreativní energii směřovat tou správnou cestou. Čtvrtá řadovka představuje přesně to, co se může stát, když se tato objemná síla rozletí na všechny strany. Je to experiment nahraný jistě s dobrými úmysly, ale bez špetky sebereflexe. Má dobré momenty, ale ty se skrývají ve skoro nepodstatných detailech. Jen výjimečně v celých skladbách. "Destination: Mother Moon" je vcelku důstojným intrem. Robustní beaty vytvářejí potřebnou klaustrofobickou atmosféru a hrozivě znějící syntezátory nás hned ze začátku informují, že temné tendence neopustily muzikanta ani tentokrát. Podobně "Going To The Ceremony" není slabou součástkou této družicové soupravy. Možná tím, že lehce připomene starší tvorbu, především pak zmiňovaný rockový projekt WZRD. Textově pak hořkosladké ladění "Pursuit Of Happiness".

S titulní "Satellite Flight" se začínají objevovat první trhliny. Slepenec smyčců a reggae se zvukem připomínajícím odšpuntovanou láhev nefunguje. Do své Vesmírné odysey se hudebník ponořuje dál s instrumentální "Copernicus Landing". Od tohoto bodu už nastávají pro posluchače krušné chvilky a pochyby, zda tahle výprava nebyla předem odsouzena k záhubě. O co se Cudi pokouší, je přetransformovat tajemnost a nesmírnost kosmu do zvuku. Zbořit další hranice a přetrhnout další pouta pevně se ovíjející okolo hiphopového žánru. V konečném výsledku to na člověka působí opravdu děsivě jako neuchopitelnost vesmíru. Po celou dobu poslouchání se nelze zbavit jakéhosi zvláštního pocitu nekomfortnosti. Jako by zkrátka došlo k absolutnímu úpadku dialogu mezi vámi a Mescudim.

A pořád čekáte, kdy se ta vyprázdněnost zlomí a objeví se silný moment, jenž vám dá alespoň nepatrnou zkazku o starém Cudderovi. Stopáž se ale sune ke svému konci rychlostí světla a ona chvíle stále nepřichází. Na jednu stranu je třeba interpreta chválit za jeho odvahu. Jenže je to všechno nejspíše k ničemu, když se nesetkává na druhé straně barikády s patřičným porozuměním. Většina věcí ostatně zní skutečně jenom jako songy z druhořadého ípíčka, ať už je to "Internal Bleeding" se strašidelným vřeštěním, kdy Cudi zní jako kočka v posledním tažení, nebo "Return Of The Moon Man (Original Score)" aka Hans Zimmer nahrávající hudbu pro nové Star Wars.

Malé zadostiučinění nakonec přichází až v úplném závěru tracklistu. A paradoxně je to folkové truchlení "Troubled Boy". Za zvuku rozladěných strun Cudi dokola opakuje, že "nikdo nestojí o problémového kluka, nechte na pokoji problémového kluka" a posluchači nad jeho smutkem až krvácí srdce. Nevím, jestli je lítost přesně tím pocitem, který chtěl hudebník u ostatních vyvolat. "Troubled Boy" ale koneckonců není ničím jiným než mácháním se v kaluži trpké sebelítosti. Jako strašák z minulosti se ještě ozývá sample z "My World". Jako by se za těch pět let, které dělí aktuální novinku od "debutu", vůbec nic nezměnilo. Kdepak. Příběh Mr. Solo Dolo nemá ani v roce 2014 happyend. Na "Indicud" se nás sice snažil přesvědčit o rekonvalescenci své duševní konstituce. K ní jistě muselo dojít, jinak by se těžko kdy odvážil vydat "Satellite Flight". Outsiderství je ale stále v silném zastoupení přítomno, nově i skrze tvůrčí postupy, ke kterým se umělec pro poslední studiové nahrávání uchýlil.

Když zapomeneme na všechnu předchozí Cudiho tvorbu, nová nahrávka nemusí být chápána jako vyložený průšvih. I bez ní je ale k přijetí čtvrté desky potřeba hodně sebezapření. Jestliže už tu předešlou složil spíš na truc všem, kteří odmítají jeho umělecký růst, novým albem se teprve od všech odpoutává. Jako by si skládal jen pro sebe a vy to buď berte, nebo nechte být. Jako by, podobně jak ve snímku z loňského roku "Gravitace", ztratil na své lodi kontakt se Zemí a ve stavu beztíže se propadal do hluboké prázdnoty, ve které si skládal své písně kosmické. Podaří se mu spojení se zemským povrchem znovu navázat v roce příštím, kdy má už konečně vyjít závěr trilogie? Nebo se bude dál a dál vzdalovat na cestě nekonečným prostorem?