"Clash - poslední britská rock'n'rollová skupina... kapela, která dodala punku na opravdovosti... nejvíc politická, nejvíc eklektická, nejvíc strhující mezi punkovými legendami...". Slova, která provázejí většinu materiálů týkajících se této punkovo-rock'n'rollové legendy, zdá se, nejsou jen obvykle nadnesenou a přehnaně pozitivní promo omáčkou. The Clash jsou kapelou, která se navzdory své relativně krátké historii (fungovala dohromady sedm let) dokázala vklínit minimálně do podvědomí všech, kdo se od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zajímali o světové hudební dění.

A právě o této partě čtyř muzikantů (když vezmeme v potaz výměnu na postu bubeníka, tak pěti), kteří spolu zažili vše od seznamování se s nástroji, amatérského zakládání skupiny, nabalování prvního publika až po exkluzivní kontrakty s velkými vydavatelstvími a sérií koncertů na newyorské Broadwayi, o partě, která si vzala za vlastní motto "důležitý je instinkt, ne intelekt!", byl natočen reminiscenční dokument "Westway To The World. A je třeba uznat, že dílo je to povedené. Kromě samotného filmu (formátem i délkou odpovídá celovečernímu dokumentu), po kterém nese název celý DVD komplet, je na médiu k dispozici dříve nepublikovaný dvacetiminutový dokument z "nejslavnějšího" turné kapely - "Clash On Broadway" z roku 1982, dodatečné (rovněž zatím nezveřejněné) interview s muzikanty (velmi šikovné je zde rozdělení jejich monologů do kapitol, mezi kterými lze přepínat), samozřejmě nechybí přehled diskografie a galerie fotek.

"Westway To The World" se nese v poměrně poklidné a přátelské atmosféře. Klid a skromnost, se kterou muzikanti z tepla svých hotelů s přibližně dvacetiletým odstupem o své minulosti vyprávějí, příjemně kontrastuje se záběry freneticky těkajících hudebníků z pódií kolikrát těch nejzaplivanějších "pajzlů". Taťkovsky vyrovnaní projdou (s převažujícím záběrem na někdejšího frontmana Joe Strummera) celou společnou historii, od okouzlující a (pro všechny, do té doby ještě neseznámené) silně motivující revoluční atmosféry konce šedesátých let, přes garážové začátky kapely z první půlky 70. let, první koncert roku 1976, památnou a další repertoár silně ovlivňující zkušenost z "London Carnevalu" léta 1978, kde se octli tváří v tvář černo-bílé policejní represi (odtud proslavená vypalovačka "White Riot"), účast na britském "Punk festu" roku '78, až k patrnému vrcholu slávy, turné zahrnující sedmnáct diváky nabitých vystoupení na newyorské Broadwayi. Se stejným klidem a mírem, leč i potlačenou slzou v oku, všichni shodně zkonstatují i neoddalitelný konec The Clash v roce 1984. Jak Joe Strummer vyrovnaně uzavírá, "kapela, to je jako prvky v chemické sloučenině, která buď funguje, jak má, nebo ne, víc s tím nikdo nehne". Buďme rádi za těch sedm let, během kterých jim to fungovalo, buďme vděční za vše, co natočili, neboť většina z toho přežila dodnes a nakonec poděkujme i režiséru Donu Lettsovi za to, že vytvořil tak kompletní a koncepční dílo, které by žádnému fandovi The Clash s DVD přehrávačem nemělo chybět.