Při poslední návštěvě Prahy okupovali pódium pražského klubu Abaton. Tehdy přijeli společně s českým publikem oslavit pětadvacet let existence. Od té doby ale uteklo hodně vody a také se toho mnoho událo. Klub Abaton přestal existovat a Die Krupps po šestnácti letech vydali novou desku. Ostatně lepší důvod zajet znovu do Prahy by kapela hledala jenom těžko. Místo pražské periferie tentokrát zamířila přímo do centra a aparát vybalila na Národní třídě v klubu Rock Café.

Na pražské vystoupení si Němci přivezli dva předskokany. Prvními byli američtí elektro-perkusisté Chant. Jejich kombinace syntezátorů a rytmické sekce poskládané z kovových sudů může na první pohled vypadat zajímavě, v reálu však jejich vystoupení postrádalo silnější momenty. Pozoruhodnější ovšem byla formace Vigilante. Koho zajímá, jak zní elektro-industriál z jihoamerické Chile, nesměl při jejich setu chybět. Parta kolem Ivana Muñoze předvedla, jak se dělá revoluce, a nejen ta hudební. I když vycházejí z "klasické" směsi tvrdých kytar s elektronickým zvukem, jejich muzika je pestrá a různorodá.

Od vydání alba "The Machinists Of Joy" uteklo jen několik měsíců, bylo tedy jasné, že nové skladby budou hrát při vystoupení hlavní hvězdy večera prim. Stejně jako desku, tak i koncert zahájili Die Krupps písní “Blick Zurück Im Zorn” a hned přihodili letitou "Dawning of Doom". Tento výlet do historie trval jen několik minut, jelikož se vzápětí sálem rozezněly úvodní tóny novinky "Risikfaktor". V setlistu samozřejmě nechyběly roky prověřené hity jako "To The Hilt" nebo "Fatherland". Na nové desce dostaly kytary daleko menší prostor, než kolik by leckdo čekal. Místo toho Jürgen Engler a spol. vsadili na taneční náladu a vyloženě elektronický zvuk. V živém provedení se dalo mluvit o výbušné směsi s potenciálem rozpohybovat cokoliv, co má ruce a nohy. Takovou kombinaci taneční energie, syrovosti a temnoty umí namíchat snad jen tahle německá parta.

Středobodem pódia byla již tradičně kovová konstrukce, do níž Egler tloukl železnými tyčemi. Kromě funkce hudebního nástroje sloužila zpěvákovi jako stojan na papíry s texty. Bylo jen otázkou času, než se stránky rozletěly po pódiu a stage manager měl v tu chvíli plné ruce práce. Naopak zvukař zřejmě nabral dojem, že nemá do čeho píchnout, a proto odešel na bar. Víme, že když se chce, tak se v sále Rock Café dá vykouzlit slušný zvuk. To se tentokrát nepovedlo a valná část show se nesla v neostrém, místy až zahuhlaném zvuku. Dalším negativem večera byla délka koncertu. Kdyby Die Krupps natáhli show třeba o dvacet minut déle, nikdo by se jistě nezlobil. Na druhou stranu lze pochopit, že turné je vyčerpávající a pánové už mají své roky.

Die Krupps patří mezi kapely, na které se v Česku “zkrátka chodí.” Víc než slušně obsazené Rock Café dalo na vědomí, že EBM má u nás stále nezanedbatelnou skupinu příznivců. Dalším důvodem vysoké návštěvnosti byl prostý fakt, že nová deska se jednoduše povedla. Mimochodem, přehled koncertů ohlášených na letošní rok dává tušit, že do černého oděné publikum čekají doslova žně. Tohle vystoupení lze brát jako lahodný předkrm.