The Chieftains jsou pojem. A to ve světovém měřítku. Naprostá špička, se kterou si pokládají za čest hostovat i mnohem mediálně známější celebrity. Pro svou domácí scénu pak jsou tím, čím u nás třeba Olympic - jenom s tím rozdílem, že se těší mnohem větší úctě. Pro zbytek světa jsou pak králové toho, čemu se říká keltská hudba. Jejich pojetí je tradičnější než třeba u Pogues, kteří z podobných kořenů jen čerpají, ale zdaleka se neomezují jen na keltské tradicionály. Jsou respektovanější než třeba Alan Stivell a jejich leader, dudák Paddy Moloney, hostoval na spoustě alb hvězd pop music.

To vše se projevilo i na novém albu, kompilaci ke čtyřicátému výročí existence. Navzdory této době lovili spíše v nahrávkách z poslední doby, jen pouhé dva kousky jsou z osmdesátých let, vše ostatní vzniklo v posledních deseti letech a několik jich bylo nahráno až přímo pro tuto desku. Snad proto album drží kompaktně pohromadě, ačkoliv zde vedle sebe jsou poskládány tradicionály vedle přearanžovaných příspěvků hostů všemožných žánrů. Hostů je tu celá řada a ne zrovna druhořadých. Kdopak se může chlubit tím, že se mu na jedné desce sešli vedle sebe Sinéad O'Connor, The Corrs, Joni Mitchell, Sting, Van Morrison, Elvis Costello a Rolling Stones? (Keith Richards se údajně vyjádřil, že byli Stones velmi poctěni, když si s Chieftains mohli zahrát...) A to jsem zdaleka nevyjmenoval všechny. Vedle sebe se tak sešly skladby posbírané ze všech možných zdrojů, písničky z řadových alb, novinky a mnohé nahrávky koncertní. Celé album se ale nese ve víceméně akustickém duchu a nebo přesněji - akustické nástroje dominují. I tak stylově odlišní interpreti jako Ziggy Marley se podřídili duchu kompletu, nikdo neměl potřebu exhibovat. Hranice se zkrátka nekonají - takřka vedle sebe tu spokojeně hrají mexické nástroje v rukou Los Lobos, Belfast Harp Orchestra, Cincinnati Pops Orchestra i Chinese Ensemble. A všechno funguje. Citlivě poskládáný repertoár nedovoluje nudu, instrumentálky i taneční hopsárny i zpěv a capella působí pestře, ačkoliv meze keltské škatulky nejsou jinak nijak široké. Jako by cílem krom oslavy kapely samotné bylo i ukázat, kam až se dá v rámci žánru zajít. Konkrétně z irské hospody až na konec světa.

Když tak poslouchám tu desku již po několikáté, tak si teprve uvědomuji, jak je podmanivá. Nechává snadno zapomenout na všechna svá negativa, jako je občas až přílišná porce sentimentu, téměř programově očkovaný optimismus i medové melancholie. Energie přetvořená v pozitivní vibrace, snažící se přesvědčit, že je jen bílá, a na černou máme zapomenout. Ale výborně se u toho relaxuje - necháváte hudbu plynout a o něčem přemýšlet vás ani nenapadne. Takový příjemný brainwashing. Občas i toho je třeba.