Předem mi dovolte vyjádření malého pohoršení nad mizivou diváckou účastí toho (posledního nejarního) večera v Paláci Akropolis. Je pravdou, že plakáty Praha polepená nebyla, nicméně pozvánky na koncert byly alespoň co do obsahu poměrně výživné. Býval by člověk čekal, že společné vystoupení kapel, jejichž členové figurují v divácky dnes pomalu nejatraktivnějších souborech, bude v klubu pro pár set lidí vyprodáno... a nebylo. Ať budeme hledat důvody malé účasti kdekoli, je opravdu zvláštní vidět stejné muzikanty, kteří stáli - majíc u sebe navíc Radka Pastrňáka, Roberta Nebřenského nebo Jiřího Macháčka - případně budou stát před vyprodanou Lucernou, nebo alespoň Akropolí, na běžně přístupném koncertě s několika desítkami kamarádů a spolunadšenců.

Je rovněž zvláštní, že množství přítomných částečně ovlivňuje i dojem z koncertu. Krom toho, že je alespoň nepatrná známka zklamání pozorovatelná i na muzikantech, se malé množství diváků - zvukových tlumičů - podepíše i na zvukové kvalitě. Nacinkaný a zbytečně přeřvaný zvuk pak více než setkání s profesionály připomíná průměrné klubové vystoupení "průměrné amatérské kapely". Tolik alespoň k formálnímu zázemí koncertu a ke zvuku.

Jinak bylo setkání s Laputou zážitkem silným a velmi povzbuzujícím. Muzikantský nadhled, lehkost a hravost, které jsou čitelné z jejich (zatím jediné) desky, byly do živé podoby přeneseny bez újmy, možná naopak ještě posíleny puncem autenticity a viditelné radosti ze hry. Během přibližné hodiny jejich vystoupení zaznělo tedy celé sedmapadesátiminutové album, v přídavku bylo nutné ještě jednu píseň zopakovat. Verze skladeb se z principu držely těch studiových, okrašlovány byly v malých detailech a "muzikantských fórcích" (abych použil slova Andreie Toadera, který tu a tam se sarkasmem sobě vlastním na některé party upozorňoval). Tak jsme si mohli vychutnat například Strakovo saxofonové sólo za skladbou "Hoši už jsou prostě takoví" (když už ji zmiňuji, pak nebylo možné přeslechnout ani Toaderovy textové variace - zde "dívka není přítel močení" namísto "mlčení"), folkově tichou sloku v jinak asi nejrockovější "Dívce", případně rozdivočelý nekonečný konec v "Kolísám". Ve skladbách, které představují "silnější místa v repertoáru Laputy", nebylo ani třeba experimentovat a ovace sklidily předpokládaně, na množství přítomných až neuvěřitelně, silné - sám jsem nejvíc pookřál při opravdu našláplé verzi písně "Mít tak vlastní kamión", samozřejmě, že ani jediná skladba s klipem "Kristián s Marií" nenechala publikum klidné, alespoň pro mne nečekaně velký úspěch měla i poslední post-countryová "Klíč".

Pokud nesla hodinka s Laputou atributy výjimečného nadšení, uvolněnosti, vzdušnosti a celkového odstupu od vlastní vážnosti, pak by vystoupení následujících 69 mohlo být popsáno na přesných protikladech těchto vlastností. Přesto, že muzikantsky propracované a relativně pestré, výrazem podivně toporné, vypjaté, zachmuřené a temné. Muzikanti statičtí, výraz zpívajícho Jana Maxy křečovitě uvolněný, retro klipy k písním (údajně prezentující "spodní proudy dánského filmu 70. let") probíhající nad pódiem jakoby přišly z jiného světa, jiné nálady. Pro popsání rozpačitých dojmů z kapely snad tyto věty postačují. Netvrdím, že na jiném místě, jiné době, jiné atmosféře a jiné kombinaci by nebyli 69 přitažlivější, ale po pozitivně laděné Laputě před hrstkou (a pravda, že s postupujícím časem jejich vystoupení stále ubývající hrstkou) diváků s nepříjemně řezavým zvukem, tentokrát v Akropoli neuspěli.

Laputa, 69, Palác Akropolis, Praha, 27.3.2002