Vedle těchto oficiálních desek Uphill Racer (Oliver Lichtl) vydal hned několik nahrávek, čistě na vlastní triko, díky nim s nemalou přesností prezentoval, jak v rychlém sledu dokáže chrlit novou muziku a měnit svou tvář. Po koncepční "How It Feels To Find There's More", na které mu hostovalo a vypomohlo hned několik vokalistů (včetně Karo, Shary Worden (z My Brightest Diamond) nebo Aydo Abay (KEN)) si vzal oddech a natáhl čas pro přípravy následovníka "Golden Anchor"; ten posléze vyšel na nové značce M=maximal. Na nich se asi nejvíce projevil záchvěv jeho vlastní bokovky Lilith Verloc (zkuste jedinou publikovanou konstelaci "Photographic"), s níž přinesl elektronický experiment s minimalistickými prvky.

Na "Golden Anchor" je tedy Oliver opět tím osamoceným členem svého orchestru. Ubylo akustiky a naopak přibyla práce s programováním, loopy, samplingem a útržky melodií. Navíc ona hmatatelná orchestrální košatost a bohatost byla bez varování zredukována na minimální úroveň. Jsou tu náznaky až jakéhosi strohého minimalismu, avšak s maximálním využitím dostupných prostředků. Přibyla i technologická syrovost, špinavost jednotlivých dílků smontovaná optikou pro něj typické zasněnosti a stále patrné melancholie. I když skládal za pomoci omezeného počtu instrumentů, vykřesal z nich hutné pocitové rovnice s kontrasty, jež vtáhnou do hlubin propadliště titěrných myšlenek v textech. "Nautious" a "Happy Xoxo" jsou pak s přetavením špetky ambientních vrstev asi nejsnadněji přístupnými skladbami celého kompletu.

Od úvodní "Technology" se navlékají jednotlivé kontrasty nálad, jež vygradují v titulní ukolébavce "Golden Anchor", která jako magnet přitahuje jednotlivé odstíny v jeden dech beroucí moment. Album o sobě nikam vyloženě nechvátá a nechává volně plynout a vyznít každičký elementární zlomek; v instrumentální "Bj Cryst" je vygenerována elektronická houšť (blízká zmíněné "Photographic"). Ta může v několika ohledech působit jako pomyslná hranice nového počátku (druhé poloviny "Golden Anchor"), počáteční fáze je totiž protkána náznaky optimistických vírů, které se v závěrečné části posléze navrátí, potopí do melancholického rozjímání s melodramatickou dvojicí "Jaguaroar" a "Mass". Zkraje může "Golden Anchor" působit chladně, případně odtažitě, ale je to pouhý maskovací záměr před věcmi ukrytými uvnitř.

"Golden Anchor" a "Tennis" společně utvářejí muzikální rozsah tvorby a tvůrčího potenciálu projektu jménem Uphill Racer. Samotné "Golden Anchor" je sice díky hudebním propletencům asi jeho nejméně přístupnou nahrávkou, o to více se v něm schovává zasněných krás melancholie a stínů vnitřních pocitů v technologickém drobnohledu. Je to jedna z dalších loňských desek, která dozraje až za dlouhých zimních večerů.