Jeho velkou devizou je fakt, že se hudbě věnuje ve velkém od dětství, kdy byl třeba velkým fanouškem Depeche Mode nebo Pet Shop Boys. Prošel si však mnoha stádii vývoje v několika odnožích taneční muziky a nejednou se ocitl za klávesami vedle Imogen Heap. Podílel se na nahrávkách Coldplay, Leo Abrahamse, Briana Ena a za "Diamond Mine", které natočil společně s King Creosote, si vysloužili vstup do úzké skupiny potenciálních vítězů Mercury Prize za rok 2011. Očekávání tedy byla veliká a od minulé "Insides" uteklo nemálo času. "Immunity" je tak pečlivě dobroušeným klenotem, rozechvěným mezi odstíny temnoty a paprsky ranního rozbřesku. Nakumulované nálady v sobě vstřebávají vše, co se naučil u toho nejpovolanějšího učitele, jímž není nikdo jiný než Brian Eno.

"Immunity" ve skrytu vzdáleného kouta hudebního bludiště může být chápáno i jako pocta právě Enovi, přesto je to plně funkční organismus zvukových spirál Jona Hopkinse. V první polovině uhrane pulsujícími dlouhometrážními elementy "Open Eye Signal" a "Collider", v nichž hromadí nejvíce různorodých struktur a melodických kaleidoskopů. Ve vrstvení jednotlivých úrovní postupuje zcela cílevědomě, systematicky a nikterak nechvátá bortit nakumulované, sféricky vykreslené atmosféry. Noc je zde chápána jako burácející tok sousledu událostí, kdy sebemenší impuls rozvine téměř ruchové erupce. Elektronický experiment však není zbytečně bořen předimenzovanými beaty, které by i tak členité celky zbytečně posunuly do zcela jiných rovin chápání. "We Disappear" funguje jako jakási ouvertura do následných dějství tohoto kompletu; naopak singlová "Breathe This Air" byla následně obohacena o vokál Purity Ring.

Hektičnost noci je v druhé polovině "Immunity" vystřídána rozvahou a zasněností rozbřesku nového dne, ponořeného do rovin melodramatických sekvencí ambientu ("Abandon Window"). Téměř dvanáct minut trvající "Sun Harmonics" představuje hypnotizující odvar čarovných linií, které odpoutají od zmatku a drsné reality všednosti. Titulní "Immunity" s hlasovými harmoniemi King Creosote je klavírní variací rozehnanou zvuky, která v pocitové rovnici dopraví kamsi do odpolední siesty, kdy nastane čas si po prohýřené noci konečně pořádně odpočinout. Hopkins své postřehy z cyklů noci a dne uzpůsobil vlastní logice, kdy začátek je vtěsnán do příchodu potemnělé noci a finále se odehrává za plného žáru denního světla.

"Immunity" tak není jedinou položkou, s níž Jon Hopkins loni zabodoval. Bude však jeho dominantnější poznávací značkou, na které ve svém tvůrčím módu dorůstá k velikánům Briana Ena a dalších. Jeho fantaskní, niterní svět vyobrazený na "Immunity" nepostrádá žádný odlesk kontrastů mezi charakteristikami dění mezi dnem a nocí ve vyváženém konceptuálním díle. Jeho čtvrtá deska v sobě nese jedno velké plus - při každém poslechu zaujmout zcela jinak, je členitá a plná barevných odstínů nálad.

Za "Immunity" si Jon Hopkins vysloužil nominaci na Mercury Prize za rok 2013 a tuto atmosférami nabité album doveze představit i do Prahy, kde vystoupí v rámci festivalu Spectaculare ve čtvrtek 30. ledna v Paláci Akropolis; o support se postará švýcarský hudebník Frederic Robinson.