Ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, jak je možné, že jsme u nás mohli v jediném měsíci vidět dva koncerty budoucích hvězd. Po The Strokes to tentokrát byla opět v Akropoli americká písničkářka, i když pro ni je toto pojmenování trošku omezující, Heather Nova. Nedávno jsem se na jedné z jí věnovaných stránek účastnil anety, jestli je lepší jako autorka nebo interpretka. Bez většího rozmýšlení jsem zatrhl "autorka", protože na lidi píšící písničky, do kterých jsem schopen se zbláznit (a ještě v takovém množství) moc nenarážím. Teď jsem koncertem trošku nalomen, pořád ale považuji za nejsilnější stránku právě báječný repertoár. I když už má Nova od svého debutu v roce 1990 na kontě slušný počet alb i odehraných koncertů, popularity na rozdávání nemá. Velmi silnou fanouškovskou základnu má snad pouze (pro mě dost překvapivě) v Německu, za což se místním odmění např. tím, že skoro polovinu evropského turné odehraje tam. Pro nás z toho plyne jedna obrovská výhoda. Naši sousedé jsou přece jen mnohem schopnější v poskytování služeb a 31. března bude jeden z koncertů živě vysílán televizní stanicí WDR a zároveň zde.

Velmi často se mi stává, že hudebníky, kteří ten večer půjdou na scénu, a kvůli kterým jsem přišel, jednoduše potkávám na WC, kde můžeme spolu vcelku nerušeně pár vět prohodit. Tato náhoda, která už pomalu přestává být náhodou, se mi s Heather mohla přihodit jen opravdu dost těžko. Přesto jsem o setkání ochuzen nebyl. Oba jsme si totiž vybrali stejný lokál. Bohužel jsem si už tam všimnul, že zpěvačka není zrovna dobře naložená a vypadala dost unaveně a sklesle. Ostatně při cestování autobusem se tomu ani trošku nedivím.

Ještě před půl osmou začal hrát předskokan Howie Day, který mě dvakrát nenadchl. Half-playbackem a svou extrémně nevýraznou tvorbou si mě nezískal. Odehrál tři nebo čtyři nejméně pětiminutové skladby a šel. Po půlhodinové zvukové zkoušce konečně přiběhla Heather s celou kapelou (tedy sólovou kytaristkou, klávesistou/kytaristou, bubeníkem a baskytaristou) a rovnou spustila "It's Only Love" z posledního alba "South". A právě z této desky vyvozuji autorčinu slibnou budoucnost. Zbyla na něm ještě spousta hitovek, které zde odehrány nebyly. Odvážně byl napřiklad přeskočen superchytlavý první singl "I'm No Angel". Vynechána naštěstí nebyla úžasná "Like Lovers Do", která je pro mne vrcholem nového alba. A velmi přijemné bylo, že soudě podle délky a intenzity potlesku jsem určitě nebyl jediný, komu učarovala.

Následující zhruba hodinu a čtvrt potom s minimálními prodlevami střídala nové a starší písně bez výraznějších odlišností od studiových nahrávek, místy ochuzené o některé nástroje (např. cello v "Gloomy Sunday"), s delšími sóly a výjimečně vynechanými nejnáročnějšími hlasovými ozdůbkami. Naprostou většinu z nich odehrála s celou kapelou. Moje uši dychtící po akustických verzích ale byly naprosto ukojeny při prvním přidávání. To už s sebou Heather vzala jen klávesisto/kytaristu a bubeníka, který vyměnil činely a velké bubny za perkuse a hrála na přání. Bohužel jsem si nezvládl napsat, co všechno přidávala, pamatuji si "Talk To Me" (ještě aby ne, bylo to na mou žádost :) a "Truth And Bone". Poté jsem byl trochu zaskočen, když s hláškou: "Teď pro vás máme připraven disco song," spustila coververzi "Stayin' Alive" od Bee Gees. Na to se opět vypařila. Naštěstí ji nijak zvlášť početné, ale o to zapálenější publikum dotáhlo zpět, tentokrát s kompletní sestavou, kterou vzápětí také představila. Jediné co však předvedli, byla skoro hardrocková verze "Sugar" při které Heather neznalým ukázala, že by byla velká chyba, brát ji jen jako folkovou dívenku.

Dojmy? Kromě jediného jsou naprosto pozitivní. Nemůžu si pomoct, ale zážitek z koncertu v malém sále je oproti megakoncertům nesrovnatelně silnější. A navíc zdaleka nebylo vyprodáno, což je pro zúčastněné samozřejmě velmi příjemné, ovšem mám velké obavy, jestli organizátoři budou mít dál zájem o podobné interprety. Nevím, co bych si bez nich počal. Zpěvačka měla i přes příšerné počasí hlas naprosto v pořádku (a to je extrémně důležité, protože u ní to je Hlas), kapela hrála bezchybně, světla parádní, ozvučení mělo klasický (pro mě nepochopitelný) rys, tedy že pro zvukaře jsou nejdůležitější bubeník s baskytaristou a zpěvák je tam jen tak do počtu. No to nic, tenhle názor se mnou asi sdílí málokdo. Na skoro dvouhodinovou délku hlavního vystoupení si také nemůžu stěžovat. Všechno bez nejmenšího zádrhelu. A nevím jestli této hudbě nemám připisovat terapeutické účinky, protože celodenní bolest hlavy se začátkem koncertu zmizela a už se neukázala. Což je při nesporné intenzitě koncertního zvuku zarážející. Oním záporem je Novin nezúčastněný přístup, s nímž jsem po přečtení reportů z předchozích koncertů vůbec nepočítal. Buď už toho má po půlce turné tzv. "plný kecky", nebo si říká: "Stejně tu v tom zapádákově prodám jen pár desek," nebo se jen špatně vyspala, nevím. Ale je mi to moc líto, protože když vám někdo s výrazným odstupem a totálně bez emocí říká, jak moc děkuje a jak jste skvělé publikum, že se sem určitě brzo vrátí (kéž by), apod., dobrý pocit z toho rozhodně nemáte. Na jejím výkonu to ale rozhodně znatelné nebylo. Něco fascinujícího se Heather povedlo v Miláně, pokud umíte alespoň trošku anglicky, určitě si přečtěte zážitky z něj. Každopádně doufám, že až se tu příště ukáže... ale to je jedno, hlavně ať je to co nejřív (nebo alespoň vůbec někdy).

Heather Nova, Palác Akropolis, Praha, 24.3.20002