Elton John má Prahu rád. Zřejmě nepije odpolední čaj v hrnku s potiskem I love Prague, ale rád se sem vrací, a tak po návštěvách z roku 2005 a 2010 zavítal týden před Vánocemi do srdce Evropy znovu.

Nevím jak vy, ale já patřím mezi tu skupinu lidí, kterým je support úplně šumák, a stejně ho při čekání na hlavní hvězdu ani nevnímám. Elton John se rozhodl nemít žádného předskokana, ale přesto se útvar jemu podobný dostavil. Krátce po osmé hodině se na projektorech objevil obří Elton a představil chorvatské violoncellové duo 2Cellos, které je zároveň neoficiální částí doprovodné kapely. Luka Šulić a Stjepan Hauser začali trýznit své nástroje, seč to šlo, ze smyčců lítaly až cucky - ale výsledek stál rozhodně za to. Jejich verze "Smooth Criminal" je poměrně známá, ovšem to, co předvedli se "Smells Like Teen Spirit", dokázalo, že Sir je nemá v kapele nadarmo. Dá se tato dvojice se dvěma skladbami považovat za support? Inu, zřejmě ano, neboť potlesk sklidili mládenci slušný.

Uši diváků byly ale stejně už nastraženy jedině na něj. Na legendu britské hudební scény, vášnivého sběratele brýlí a vzorného tatínka se nemuselo dlouho čekat. Jako správný gentleman přicupital na pódium hned po chorvatském intru, v blyštivém modrém sáčku, s oranžovými brýlemi a hlavně s úsměvem na rtech. Nedal se dlouho pobízet, dřepnul si hned za klavír a večírek U Sira v areně mohl začít.

Co bylo hned od začátku patrné, byla absence jakéhokoli náznaku megalomanství. O lecčems vypovídalo stanoviště zpěváka, velmi skromně rozložené v levé části scény, která byla nečekaně malá, nicméně pro interpreta tohoto typu zcela postačující. Velmi prostou projekční plochu kompenzovala skutečně působivá světla, osvětlovači ten večer odvedli mistrovskou práci - světla korespondovala s každým tónem, úderem i textem.

Úvodní "Funeral For A Friend/Love Lies Bleeding" je otvírákem přímo z učebnice: částečná instrumentálka, aby se diváci ještě víc těšili na to, až ho konečně uslyší, se vždycky hodí. Jak se začal halou nést silný zpěvákův hlas, bylo jasné, že to je právě to, co uslyšíme ten večer nejvíce. Tradičně jsou problémem koncertů příliš hlasité bicí - na tomto koncertě byli na svůj věk překvapivě energický bubeník Nigel Olsson i zbytek kapely přehlušeni klavírem a zpěvem jejich šéfa. Ačkoli o to přece jde, ne? Rozhodně se ale nejednalo o one-man show, každý z členů kapely dostal během večera prostor, především pak vynikající kytarista Davey Johnstone.

Po vyčerpávající úvodní písni se arena pohroužila do tmy ozdobené svítícími displeji a mužík v modrém sáčku dal vzpomenout na princeznu Dianu. Song "Candle In The Wind" v jiných zemích obvykle donutí obecenstvo přístroje využít jako svíčky, ovšem my nejsme jiná země, my jsme Česko, a tak si raději pořídíme nekvalitní záznam koncertu, než abychom udělali hezkou atmosféru, což byl ostatně problém všech balad během koncertu. I tak silná skladba jako "Sorry Seems To Be The Hardest Word" nedokázala displeje otočit směrem k pódiu; když už nic, tak alespoň vyburcovala přihlížející k nadšenému ryku. Emotivní skladbu "Oceans Away" z poslední desky zpěvák zahrál v souvislosti se stým výročím první světové války a zrovna u této písně se publikum konečně probudilo a první řady napadlo alespoň mávat rukama ve vzduchu.

Sir samotný sršel energií, několikrát pronesl obligátní "I love you Praha," a nebylo na něm vůbec znát, že už je sakra v důchodovém věku. Prsty mu běhaly po klapkách jako zběsilé, i ty nejsložitější melodie zvládal levou zadní a jeho hlas doslova bořil stěny a drtil spekulace, že mu vokální arzenál slábne. V jednu chvíli, kdy zrovna nemusel hrát, si na klavír dokonce vyskočil a poseděl na něm. A když se při "Bitch Is Back" na projektor promítalo obrovské bílé BITCH, chtě nechtě vám to úsměv na rtech vykouzlilo. Rošťačení ho zřejmě nepřestane bavit nikdy.

Ačkoli není během svých vystoupení nějak proslovově štědrý, vynahrazuje to právě svým přirozeným a zároveň vysoce uměleckým projevem. Později pak dokonce rozdal šťastlivcům z předních řad spoustu podpisů. Rošťák Elton vůbec nevypadal ani nezněl jako důchodce unavený životem - působil prostě jako výtečný zpěvák, klavírista a hudebník celkově. Jeho umění obzvlášť vynikalo při sólových výstupech. Sám na pódiu s klavírem a mikrofonem - to je ideální Elton John. Jediné výtky ohledně vystoupení samotného směřují snad jen k příliš rozsáhlému setlistu trvajícímu dvě a půl hodiny a k "I'm Still Standing", která se, jemně řečeno, nepovedla především kvůli zpackanému zvuku.

První půlka koncertu byla poněkud strnulá a davy se daly do pohybu až někdy během "Hey Ahab" - iniciátorkami se staly dámy v úplně první řadě, které pak postupně přitáhly dopředu i ostatní diváky. Čtvrtina hlavní plochy areny se tak během posledních pěti písni zaplnila do sympatického kotle. Ostatně Elton by mohl pořádat dva koncerty - jeden pro hloubavé duše plný pomalejších písní, u kterých by se dalo celou dobu sedět, druhý pro taneční typy, které si s židlí akorát tak zatančí na "Your Sister Can't Twist". A ty taneční typy budou určitě znát ten slavný popěvek z "Crocodile Rock" - jakmile totiž legenda nabídla odzpívat část "la-la-la" publiku, nastalo trapné ticho. Ach jo.

Vyprodaná O2 arena hostila diváctvo převážně středního věku, což má své výhody i nevýhody. Je fajn, když vám nikdo před obličejem nemává tabletem a neřve do telefonu, že lltn Džon je super. Na druhou stranu nemůžete od takovéhoto obecenstva čekat nějaké extrémní projevy euforie. Vynikající Elton John by si standing ovation bezpochyby zasloužil, ale bude si pro něj muset zajet někam jinam. Je trochu škoda, že si české publikum neuvědomilo, že není jisté, zda u nás ještě zpěvák bude někdy vůbec koncertovat. Tak snad příště. Nikdo přece nevěříme, že to božský Elton zabalí.