Céline Dion už roky má, podobně jako Jim Hacker v "Jistě, pane ministře", dvě tváře. V jejím případě tu francouzskou a anglickou. Během zpěvaččiny kariéry byly tyto dvě tváře různě vzdálené. Nyní po vydání alba "Loved Me Back To Live"se od sebe, bohužel, odtáhly takovým způsobem, že nad tím až zůstává rozum stát. Po nadšení, které ve mně vyvolalo loňské "Sans Attendre", je anglicky zpívaná novinka tvrdým dopadem na zem. Snad všechno, za co lidi tuto zpěvačku nemají rádi a díky čemuž získala určitá klišé, se tu objevuje značně koncentrované. Ať už je to kýč, bezmyšlenkovité cílení na současné trendy nebo třeba až absurdní napodobování jiných.

Vlastně to začíná již s úvodním, titulním songem a od prvních tónů, kde se pokouší hrát si na Rihannu. Problém je ten, že do expresivní zpěvačky z Barbadosu má setsakramentsky daleko. A v podobném r'n'b duchu pokračuje i dále. Jakoby si neuvědomovala, že není ani černoška, ani někdo mladý, kdo si může na černou hudbu hrát. Její kořeny jsou úplně v jiných stylech, takže tyto pokusy zní uměle až kýčovitě a k Céline Dion to nesedí daleko více jak její taneční pokusy v minulosti. Podobné je to i s latino rytmy a jakousi uhlazenou bossa novou, kterou pokouší v "At Seventeen", a ani to nezní příliš přirozeně.

Kupodivu ničemu nepomohou ani hosté. Ne-Yo v písni "Incredible", která hodně zavání Michaelem Jacksonem, je tím prvním. Jejich naturely a přirozené feelingy se tu sice neperou, ale snad ještě hůř - totálně se míjí. Člověk by řekl, že legenda, jakou je Stevie Wonder, nemůže nic zkazit, ovšem "Overjoyed" dokazuje opak. Wonderův hit z roku 1985 se bohužel nepodařilo upravit tak, aby do konceptu alba zapadl a hlavně, aby v něm sama zpěvačka nepůsobila, jakože se tam ocitla úplnou náhodou. Je zcela zřejmé, že celá deska cílí primárně na Ameriku, a je otázka, zda jí to za oceánem zbaští. Obávám se, že nikoli, ona je ta snaha totiž neskutečně křečovitá.

Když se mimochodem najde dobrá písnička jako "Water And A Flame", dostane na prdel otřesnou produkcí, která ji zažene někam do urban music z přelomu tisíciletí. V takové "Save Your Soul", kde se Céline Dion snaží zachytit současné trendy - ať už ve frázování nebo rytmikou - působí vysloveně směšně. Nemůžete se pak zbavit dojmu, že zachránit by měla předně duši téhle desky, protože to je hlavní atribut, který jí výrazně chybí.

Naštěstí ne vše je zcela tragické. Předně je to Céline Dion jako taková. Pořád je to vynikající zpěvačka s výborným hlasem, ačkoli tenhle fakt si u každé z nepovedených písniček musíte neustále připomínat. Těch zdařilých je opravdu pár. Jednou z nich je dramatická "Breakaway" nebo, pokud si odmyslíte úděsné sbory, i optimistická "Thank You". Výbornou záležitostí je předposlední "Always Be Your Girl", kde Walter Afanasieff konečně pochopil, že méně je někde více. Stačilo jen piano, nechat Céline Dion zpívat a ve vhodnou připojit i jemný podkres orchestru. K tomuto triu se na poslední chvíli připojí i gradující skladba "Unfinished Songs", kterou napsala Diane Warren. Pokud by ji někdo okleštil o zbytečné efekty, patřila by k nejlepším na desce.

Zakopaný pes je tedy evidentně ve spolupracovnících, které si Céline Dion vybírá. V případě těch francouzských jsou to nejspíš přátelé nebo alespoň lidi, kteří ji dokážou lépe pochopit. V případě těch, kteří tvoří její anglické nahrávky, má člověk pocit, že až na Afansieffa jde spíše o lidi tvořící jakýsi produkt, naprosto bezmyšlenkovitě a bez citu. Nemohu se tedy zbavit dojmu, že opustit lidi jako David Foster, Humberto Gatica, Vito Luprano či Rick Nowels byla ze strany Kanďanky kardinální chyba.

Musím se přiznat, že po poslechu "Loved Me Back To Life" jsem měl pocit zvláštní prázdnoty, jako by mi tahle deska nedala vůbec nic. Zkoušel jsem se jí proposlouchat několikanásobným přehráním při různých příležitostech, dát jí chvíli klidu a pak se k ní vrátit, a, bohužel, zmíněný pocit přetrvává i nadále. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem si musel znovu poslechnout "Sans Attendre", abych se ujistil, že mě před rokem nešálil sluch. Ne, vše v pořádku. Francouzské album je pořád plné života, lehkosti, poetiky, nadhledu, vnitřní síly i duše. Tedy všeho toho, co "Loved Me Back To Life" tolik chybí. Zůstává jen příliš chtěné pozlátko a Céline Dion jako noc a den. Ten den si vybrala před rokem a nyní zapadla do noci, hodně temné noci.