O Yes, partě muzikantů, která spolu s drobnými obměnami drží přibližně třicet let a je podepsaná pod asi třiceti alby, jste se na MusicServeru mohli dočíst v druhé polovině minulého roku hned dvakrát. Během evropského turné k albu "Magnification" odehráli i koncert v pražském Průmyslovém paláci. Obě události to byly i v kontextu historie kapely výjimečné, ke spolupráci si Yes pozvali filharmonický orchestr - o kladech i záporech tohoto projektu jste se mohli dočíst ve výše uvedených recenzích. Nahrávka, o které se dočtete zde, nedisponuje prakticky žádným atributem výjimečnosti. Jedná se o záznam vcelku "normálního" koncertu těchto artrockových veteránů, zasvěcený předcházející desce "The Ladder" (1999), na kterém žádné lákadlo typu speciálního přearanžování skladeb, nebo neobvyklé šou, nenajdete.

Přesto ve srovnání s nejčerstvějšími počiny Yes působí "House Of Yes" mnohem šťavnatěji, svěžeji a upřímněji. Snad je tomu tak dík větší zaměřenosti na "The Ladder", album, které je kritikou vnímáno většinou velmi pozitivně, na sleevenote k recenzovanému DVD je dokonce vypíchnuto jako nejvýraznější posledních dvou dekád. Ze 112 minut trvání záznamu patří pět skladeb z tohoto alba také k silnějším momentům. Pokud bych měl zmínit soukromé vrcholy koncertu, pak bych dva ze tří přiřadil k písním ze zmiňovaného "The Ladder" - "Lightning Strikes" a "Face To Face" (každá rámuje prostřední třetinu záznamu), za třetí z nich, z celé desky nejvýraznější, považuji nabitou, dřevnímu zvuku 70. let velmi věrnou, nápaditou a živou skladbu "Yours Is No Disgrace" ("The Yes Album (1971)) s excelujícím Steve Howem za kytarou. Už kvůli ní stojí za to mít toto koncertní DVD doma, lehkost a nadšení, se kterými se při ní pohybují muzikatni po pódiu jsou ohromné a v kontextu zbylých sta minut desky bohužel i velmi ojedinělé.

Necelé dvě hodiny záznamu je jistě těžké narežírovat tak, aby při nich divák vydržel bez pocitů únavy a nudy, v případě "House Of Yes" byla však složka dramaturgie písní ještě velmi podceněna. Kromě již jmenovaných silnějších míst, ke kterým by se dalo ještě pár momentů přiřadit (jako příjemné zpestření funguje například vložená písničková sekvence "Time And A Word", melodické sloky "Perpetual Change" nebo závěr "Homeworld"), se velká část materiálu z desky skládá z utahaných, nevýrazných, přepištěných (jinak nic proti Andersonově "ječáku"), někdy až kýčovitě nasládlých ploch - proč například ten umělý sníh v syntezátorových orgiích na konci "Awaken"? Za nejméně citlivý dramaturgický nonsens osobně považuji závěr, alespoň při poslední skladbě "Roundabout" je únava muzikantů už velmi patrná a celkovému dojmu její zařazení zbytečně škodí.

Co je třeba ocenit, je informační zázemí DVD. I když by takové věci jako jsou rozhovory s muzikanty, informace o kapele a případné klipy (zde je zastoupen "Homeworld (The Ladder)", sestrojený z počítačové modulace vesmírních obrázků) měly být u DVD samozřejmostí, je tímto "House Of Yes" poměrně ojedinělý. Ne snad, že by co do obsahu byly zmiňované příspěvky kdovíjak objevné (Andersonovy připomínky toho, že Yes jsou opravdu originální kapela s vlastním stylem, postavená na lásce a míru a že poslední album, co natočili, je opravdu, ale opravdu dobré... jsou místy až komické), ale je vidět, že na DVD kapele, potažmo producentovi, záleží a mají chuť diváka za jeho koupi odměnit.

Pro ty z vás, kteří nad poslední léta nad Yes pomalu lámete hůl a dochází vám trpělivost nad kompletací jejich nahrávek, je "House Of Yes" ještě jednou šancí, vrásčitou a lehce se třesoucí rukou před nás vyhazují možná poslední rukavičku...