Sbírka Horáčkových Villonských balad "Český kalendář" vyšla před rokem. A kdo si tuto knihu překrásných básní pořídil, jistě si je nějak předobrazil. Našel si k nim vztah, ve své imaginaci doplnil náladu, prostředí, vůni i dynamiku. Pokud pak necháte básně zhudebnit, je to, jako když dojde k filmové adaptaci knihy. Leccos si jako čtenář představujete jinak než tvůrce výsledného snímku. I já jsem s poezií Michala Horáčka rok žil, i já jsem si ledacos představoval jinak, než jak to teď slyším z dvojcédéčka.

Ale ono to zas tolik nevadí. I když - pokud jste básně před poslechem alba nečetli - bude se vám k němu přistupovat snadněji. Já osobně se neumím sžít jen s podobou "Maturitního plesu" s geniálním textem ("Škola mě dala na řetěz, jebala kvůli bliznám blum, cosinům, Mnatům, Vojenům. Copak jsem přes ně neprolez do čtvrtý Bé? Proč další stres v šatech, co zdraví nenosí? Co je to za hru, Ámosi? Začíná maturitní ples!"), který je zde adaptován v takové jakoby Kabátovsko / Brychtovské odrhovačce.

"Český kalendář" vznikal postupně a dlouho. Michal Horáček zveřejňoval básně na svém webu a široká veřejnost je zhudebňovala. Těch různých verzí písní nakonec vzniklo více než tisícovka, v pestré paletě autorů, od známých skladatelů po naprosté začátečníky. A i interpreti těchto písní byli vybíráni pestře (na mnoha deskách se nepotká Wabi Daněk, Lenka Dusilová, Jarda Svoboda či Zdeněk Svěrák). I přes to ale tato dvojdeska drží pohromadě. Až nečekaně.

Jedním důvodem je skutečnost, že interpreti se tu stávají fakt hlavně interprety. Právě třeba Zdeněk Svěrák se díky Hynkovi Koloničnému dostává do úplně jiných míst, než známe od Jaroslava Uhlíře. A dokonce i u takto pevně zakotveného nezpěváka se otvírají nové dveře a podobné je to i u ostatních pěvců. Každý vnese kus své osobnosti, ale oděné tak, jak jsme nebyli zvyklí, třeba jako Lenka Dusilová v "S díky Karlu Škrétovi" od Lucie Šoralové (jeden z vrcholů alba). Je fakt, že díky tomuto přístupu jsou zpěváci lehce sterilizováni, ale ono určitě nebylo jednoduché vyvážit míru pestrosti a míru soudržnosti. Já bych toho, jistě nesmírně pracně nastoleného řádu snesl o něco méně.

"Český kalendář" není jen písničkovou deskou. Už ze své podstaty je koncepčním albem a blíží se spíše divadelnímu, muzikálovému celku. A to ne charakterem hudby (i když ty šansony samy o sobě divadelní prkna evokují a míra ironie a přehrávání také), ale svou koncepcí, tím, jak je vše propojeno. A proto album nejlépe funguje dohromady. Celý rok pěkně v celku, s jeho pěknými i stinnými stránkami. Aneb těžko vytrhovat jednotlivé písně z kontextu, protože jejich síla je právě v celkové kompozici (což je vzhledem k zmiňované pestrosti obdivuhodné).

Nejvíce zajímavé je, kam se Horáčkovy básně s hudbou posunuly. Hudba tu často texty demýtizuje, bulvarizuje a z původního umění - poezie - jež nebylo pro každého, dělá zábavní artikl pro mnohem početnější konzumenty. A to občas až zbytečně návodně a prvoplánově. Příliš polopaticky (zejména v Landovsko - vlastenecké "Kdo neskáče, tak není Čech" Wendela Dreiseitla zpívané Jiřím Zonygou). Vedle toho je pevně konzervuje do právě jednoho výkladu. Už na věky.

Pokud "Český kalendář" posloucháte v jeho komplexním celku, postupně procházíte ročními obdobími a přes podzim života se dostanete až k jeho vyvrcholení. Písni, která celý koncept uzavírá. Písni, jež by mohla být i mottem projektu jako takového - "Žijeme v nádherné době". Hezké tečce za několikaletým úsilím i dalším zdařilým dílem básníka a vizionáře Horáčka.