Jasně, není složité minout nesprávné dveře klubu, pokud hrajete post-rock a vystupujete v Zemanově rajónu. Šance natrefit na partu hic, co se dloouho pospolu neviděla, nebavila a od srdíčka pořádně a nahlas nezasmála, je bez jednoho procenta plných sto. V takovýchto tristních koncertních podmínkách pak pohladí hluboké a nikým nerušené individuální meditace se 65daysofstatic a jinými. Kwoon měli tu smůlu, že se s Chapeau Rouge nikdy předtím neseznámili, a tudíž i s hustým planktonem cizinců ochomýtajících se ve všech patrech za účelem to rozjet na plný koule, ať se děje, co se děje. Je mi stydno při bezohledném krafání do šeptavých rozprav kapely se svými nástroji. Ale naříkat má cenu asi jako věřit v prezidentovu přísahu na subkulturu "straight edge".

Otravný hmyz v zápatí místnosti ale nebyl jedinou stinnou stránkou volby klubu. Co do zájmu o vystoupení Francouzů se sice podařilo zvolit správnou kapacitu, ale zvuk se až zbytečně často tříštil o zdi stísněných prostor. Místnost tak nenechala do nebeského splynutí doputovat vláčný part cella a motýlí kytary Kwoon ani nedovolil ozvěnu koketovat s příjemně afektovanými výkřiky Tomáše Valenta z Flash the Readies. Ano, v hlavě se několikrát mihla známá podobizna s havraní kšticí-brebernicí a děsivým klaunským make-upem a stejně tak se upomnělo a neustále upomínalo na cureovskou desku "Bloodflowers". Olomoucká trojice v obsazení elektrická kytara, klávesy, bicí si zdařile pohrávala se strukturami skladeb a pozorností posluchačů, kdy příznaky deprese střídalo explicitní zoufalství a mihotající se obrysy naděje. Před strachy z nejistoty bylo možné složit hlavu jen v "Elevate", která v setu vyčnívala svou, ten večer až nepatřičnou jazzovou lehkostí, čímž rozčeřila stojaté vody psychedelie. Tu umí Moravané napumpovat dobře, jen jim chybí konkrétní tvář. Jako ta Havlova na triku klávesisty.

Zato Kwoon cílí s jistotou, na tu věc pod spánky a ještě dál. Jejich verze post-rocku je především o niterných dialozích a odhalování citů. Samozřejmě pod rouškou osamělých kytar, které se čas od času probudí, a to pak křičí jako o život. Setlist francouzských hudebníků byl ale sestaven tak, aby se na dřeň emocí probojoval postupně. Dynamický start střídající hlasité intro, uhrančivý ustrašený šepot "Schizophrenic", hlasité vzývání múzy "Emily Was A Queen" a něžný epilog "The Last Trip Of A Drunken Man" - jako by pánové zatím jen testovali, nakolik jsou tuzemští posluchači schopni unést jimi nachystané břemeno citů. Onen zmíněný šramot zpovzdálí je ovšem evidentně nepřesvědčoval ani snaha dámy v letech o letmé seznámení se se zpěvákem Sandym slovy "je m'appelle Nataša". Ten zprvu výzvu neslyšel a když mu ji žena zopakovala, na půl pusy se ušklíbl a nevzrušeně odvětil "nice to meet you". Jenže pak Francouzi spustili dokonalou post-rockovou gradačku...

Nikdy nebylo čekání tak napínavé a vzrušující. Bylo fascinující si uvědomovat, jak si nás (zatím jen) pánové grilují jako krkovičku a nechávají zápolit s horkem stoupajícím do hlav. Nekonečno minut ticha před bouří, frustrace, kdy za každým náznakem výbuchu přichází uzemnění, se nakumulovalo v mohutnou kytarovou a bubenickou explozi a následné divácký výskot. Když se pak v druhé polovině setu přidalo hřejivé cello s bojovnou Asiatkou se smyčcem v ruce, dostali návštěvníci tu nejpoctivější masáž duše. Za brány katarze vyprovodila píseň "Frozen Bird", která díky akustickému zpěvu všech členů skupiny na okraji pódia a bubeníkově hře na xylofon evokovala nejmenovanou lidovou píseň severských národů.

Kwoon se do České republiky vrátili ve stejně výborné formě jako loni a zanechali tentýž nejlepší možný dojem. I přesto, že se setlist příliš nezměnil. Formace ale v současné době kutí novou desku. A zda se bude držet okázalejšího schématu jako na aktuálním EP "The Guillotine Show", nebo se nechá strhnout útulností podzimu, se dozvíme co nevidět.