Je skoro jisté, že zpráva: "Jewel Kilcher vydala po třech letech nové album," vás zanechá naprosto klidnými. Není divu, když tuto folk-popovou krásku původem z Aljašky s největší pravděpodobností ani neznáte. Prodala po celém světě přes 24 miliónů desek a čtyři milióny knih poezie (ano poezie - 4.000.000), v polovině února měla už několikáté turné po Evropě, pro nás nové, ale jinak už několik měsíců staré (v Evropě totiž vyšlo až koncem února) album "This Way" debutovalo v americkém albovém žebříčku na devátém místě (předchozí "Spirit" na třetím!), to všechno v necelých osmadvaceti letech. A tato fakta na tom kvůli těžkému nezájmu našich médií mohou těžko něco změnit. Ale než abych tu komplikovaně a neuměle popisoval ji či její hudbu, odkážu vás na internetové zdroje (např. na tento seznam odkazů), kde si můžete poslechnout i některé celé skladby, jichž je víc než dostatek. Poté, co jsem však v obchodě viděl "This Way" vystavené v celých čtyřech exemplářích, shlédl videoklip k novému singlu "Standing Still" v jedné německé satelitní TV a zjistil, že celé turné bylo beznadějně vyprodáno (asi proto se Jewel do Evropy vrátí v květnu), mám pocit že se jí i tady začíná blýskat na lepší a rozhodně slavnější časy.

Jenže se mi zdá, že Jewel spolu se svou vzrůstající popularitou ztrácí na osobitosti. Jak hudební, tak i lidské. Ono stačí už jen porovnat obaly jednotlivých desek, nebo záznamy jejích koncertních a televizních vystoupení. Jewel z "This Way" je mnohem asertivnější, cílevědomější, vypočítavější a agresivnější. V její hudbě jsou tyto rysy dobře patrné. Otevřenost, prostota, někdy až příjemná naivita roztomilého debutového "Pieces Of You", vydaného ve zpěvaččiných dvaceti letech a neopakovatelná atmosféra spolu s jakousi empatičností vyloženě studiového "Spirit" byly nahrazeny jednoduchými country a popovými prvky. Pokud půjde Jewel dál tímto směrem, za pár let ji přivítá s rozevřenou náručí mainstream nebo kovbojové a bude umělecky "po ní". A jestli se tak stane, populární hudba přijde o jednoho z nejoriginálnějších autorů. A to je v situaci, kdy právě autoři jsou v hudebním průmyslu někde naspod žebříčku důležitosti, celkem tragédie.

Nové album bylo nahráno v Nashvillu, továrně na country, a zdá se mi, že tak nějak načichlo místním stereotypem. Mám za to, že ono zprůměrnění je vinou koproducenta a kytaristy Danna Huffa, mezi jehož předchozí klienty patří třeba Megadeth (!). Přestože mu Jewel v bookletu moc a moc děkuje, myslím si, že tentokrát, jak se říká, "hrábla do hovna". Ben Keith (producent "Pieces Of You") nechal vše co nejpřirozenější, takže některé skladby se mohou zdát zvukově chudé a působí skoro jako živé nahrávky, ale to přece k folku patří a obnaží to prostou a nádhernou křehkost i sílu melodií. A právě o melodiích a textech je podle mě tato hudba především. Patrick Leonard ("Spirit") dal opět obrovský prostor neskutečně krásnému zpěvaččině hlasu a dovedl odhadnout, kde píseň vhodnou instrumentací ještě zjemnit a poté vygradovat do strhujícího refrénu. Někteří tvrdí, že deska byla přeprodukovaná. Já si naopak myslím, že to byl jeden z nejlepších počinů v tomto oboru, který jsem kdy slyšel. Oproti debutu zde bylo i mnohem méně nevýrazných písní (vlastně jen jedna). Až na několik výjimek, si troufám tvrdit, že z každé skladby mohl být singl. U některých se opravdu divím, že se tak nestalo. Zato na "This Way" jsem byl svědkem různých nevkusností. Převážně v instrumentaci. Skoro každé skladbě dominují bicí. V těch víc od podlahy to samozřejmě nevadí, ale třeba v jinak vydařené baladě "I Won’t Walk Away" od začátku až do konce (tj. skoro pět minut) vytloukají stále stejný primitivní rytmus a vyloženě nepasují mezi akustickou kytaru, piano a smyčce, které tvoří většinu doprovodu. Nemůžu si odpustit srovnání se "Spirit", kde se nenápadně objevovaly a mizely a jen jsem díky nim intenzivněji vnímal rytmus. Tady na mě působí vysloveně rušivě a postrádají kapku invence. Odcizujícím faktorem je skutečnost, že kromě dvou bonusových skladeb, pro které neplatí snad nic z výše i níže uvedeného, nikdo Jewel nepustil ke kytaře, aby se doprovázela. Nepochybuji, že se ve studiu našli technicky mnohem zdatnější kytaristé, ale je to jedna z těch věcí, které přispěly k mému nepříliš vřelému přístupu k albu. Doprovody si prostě to, co jim chybí v originalitě a příjemném zvuku, nahrazují intenzitou, pronikavostí, těžkopádností a troufám si říct sprostotou. Mám pocit , že jsem kvůli nim ani jednou neslyšel album vcelku. Byl jsem jejich hlukem jednoduše unaven. A co víc, někdy příliš zasahují do zpěvaččina hlasu, který by při své nádheře a možnostech měl být tím dominantním prvkem. Našel bych ještě další prohřešky, ale snažší je vše obecně shrnout. Vypadá to, jako by se Jewel snažila zalíbit co nejširšímu publiku, což může její hudbě jedině uškodit, neboť s sebou přináší snížení umělecké laťky. Otázkou je, co ji k tomu vede. Vždyť na nedostatek popularity a s ní souvisejích financí si stěžovat nemůže, koncertovala např. s Bobem Dylanem a Neilem Youngem, nutkavá potřeba lásky vystupující v mnoha písních je (alespoň dočasně) také ukojena. Tak proč dobrovolně pomaličku sklouzává do málem komerčního průměru?

Bylo by asi dobré být ještě konkrétnější a utrousit pár slov ke každé skladbě zvlášť. "Standing Still" je prvním singlem z této desky. Má chytlavou a příjemně vygradovanou melodii vzbuzující pocit rychlosti a hlavně silný tah vpřed. "Jesus Loves You" se svým správně ironickým náhledem na církev by byla ideální tzv. ranní barová, pokud by nebyla narušena nevhodným, rádoby odvazovým bridgem. "Everybody Needs Someone Sometime" je tvořena silně rytmicky podpořeným jednoduchým hudebním motivem. Rytmus zde příliš zasahuje do hlasového projevu, který kvůli tomu místy působí jako pouhý sled citoslovcí. Refrén je obyčejná nudná country. Celou píseň zachraňuje skvělý bridge (pro jejichž tvorbu má Jewel cit), ve kterém svůj hlas posazuje do skoro holčičkovské polohy. "Break Me" na mě působí jako autorský návrat k lepším časům. Je totiž klasickou milostnou písní, které prostě Jewel umí nejlíp jak skládat, tak interpretovat. Má totiž schopnost zavřít vám oči a posílat tělem chvějivé impulsy. Velkou práci zde odvádějí ve vlnách hrající smyčce. "Break Me" bude ve své remixované verzi (no uvidíme, remixovaný "Jupiter" za moc nestál) příštím singlem namísto původně plánované titulní písně. "Do You Want To Play?" je ve sloce (až na všudypřítomné dominující bicí) slibná píseň, která v refrénu nabývá až přehnaně agresivní a odtažité podoby. Vystupňování je však dosaženo převážně hlasitostí. "Till We Run Out Of Road" je vcelku povedená "on the road" skladba. Je ale strhávána primitivní rytmičností, která spolu se značnou délkou způsobuje, že se v závěru píseň stává až obtěžující. "Serve The Ego" navozuje svými perkusemi a nehudebními zvuky orientální atmosféru. V refrénu ovšem opět nastoupí rockový sprostý doprovod (nic proti němu, ale sem se prostě nehodí). Melodicky nezajímavá, ale o to delší (pět minut) píseň, ke které by feministky mohly mít silné výhrady. "This Way" patří mezi ty povedené. Naléhavá a přitom příjemná skladba mírně rychlejšího tempa bez nějakých větších překvapení nebo zvláštností s prostinkým textem. Silně do country laděný "Cleveland" je dalším zdařilým kouskem. Podmanivý, po krátkých úsecích se opakující kytarový doprovod, z úvodu skladby navozuje očekávání a napětí. Ty jsou ale, jak už jsem si u aranžmá tohoto alba zvykl, opět zdevastovány nástupem kapely "obohacené" tentokrát o výrazově fádní steel kytaru. "I Won’t Walk Away" pokračuje v řadě světlých bodů desky. Svou volnost a vyrovnanost přenáší i na posluchače. Kdosi mě ale chtěl trápit a, jak už jsem se zmínil výše, musel dojem narušit neskutečně monotónními bicími. Ach jo. Násilně syrová "Love Me, Just Leave Me Alone" byla napsána rok po vydání prvního alba a ukazuje, co všechno se dá na písničce zpracováním pokazit. Kdyby byla nahrána tenkrát, asi bych ji ani nepoznal. Ale vím, že by byla lepší. Jewel v ní přesvědčí, že ani hrubý rockový zpěv jí nedělá nejmenší problémy. "New Wild West" je opět nepochopitelně nasměrována do country a je taková nijaká. Zaujmout může pouze svým textem. "Grey Matter" je první ze dvou bonusových živých nahrávek, za které jsem neskutečně vděčný. Představuje Jewel v její přirozenější podobě - samotnou doprovázející se na akustickou kytaru. Je to krásné uvolnění po pro mě nepříjemně provedené studiové části. I když sama "Grey Matter" je až příliš pomalá, vhodná tak na pozdně noční koncerty pod otevřeným nebem. Z úplných začátků pochází druhá živá "Sometimes It Be That Way". Té by podpora kapely neuškodila, pokud by nešlo o tu, která se podílela na tvorbě této desky. Trošku mě mrzí, že u obou těchto nahrávek chybí údaj kde a kdy byly pořízeny.

Teď, když po sobě čtu, co jsem napsal, se bojím, že to všechno vyznívá příliš negativně. Je to pohled fanouška, co se příjemně navnaděn předchozími řadovými alby hrozně těšil na novou desku. Jenže po prvním poslechu jí byl málem znechucen. Nebýt důvěrně známého hlasu, skoro by ji nepoznal. To, co s jejími písněmi produkce provedla, je prostě něco, na co nebyl připraven. Při dalších posleších si uvědomil, že když si odmyslí všechen ten balast kolem, někde nachází to, na co se tak těšil, tu neidentifikovatelnou auru obklopující Jeweliny písně. I když schované v nepřitažlivé změti dalších hudebních vjemů a už asi ne tak krystalické a originální jako dřív. A Jewel není autorkou písní, které by vám při prvním poslechu vlezly do hlavy a vy jste je odtud nemohli vypudit. Umí něco mnohem lepšího. Začne vás při opakovaných posleších nahlodávat, až se dostanete do stádia, kdy si vás naprosto získá. Alespoň mě lapila dokonale. Jednou z obrovských výhod, kterou to přináší, je, že se prostě neomrzí. Za těch několik let se mi neoposlouchalo vůbec nic, což je pro mě jako zázrak. Toto poslední album taky úplně nenaplňuje, protože si myslím, že pro většinu bude napoprvé přijatelnější, ale já už po asi deseti posleších nemám chuť některé skladby slyšet v brzké době znovu.

Asi už jste sklouzli pohledem dolů a po všem tom hanění vám připadá hodnocení nepřiměřeně vysoké. Rozhodl jsem se totiž, že desku nenechám strhnout nepovedeným zpracováním. Nepochybuji, že mnohým padne do noty, ale poté, co jsem si pročetl reakce skalnějších fanoušků a s některými to i zkonzultoval, vím, že se svým názorem rozhodně nejsem osamocen. A ještě si uvědomte, že "Pieces Of You" bych dával devět a pro "Spirit" bych třeba držel hladovku, jen abych mohl napsat 10/10. Takže doufám, že po nahrání tohoto alba nechá Jewel Nashville jako nevydařený experiment daleko za sebou a příští deska naváže na nyní přerušenou linii. Moc ji o to prosím, ale hlodá ve mě skoro panická hrůza, že se tak, zvlášť po současném úspěchu, nestane. Pak mi zbyde akorát nostalgie.