Live: Blixa Bargeld & Teho Teardo
místo: Pilot Klub, Praha
datum: 28. září 2013
setlist: Nur Zur Erinnerung, Mi Scusi, Axolotl, Buntmetalldiebe, Still Smiling, Nocturnalie, What If...?, Konjuktiv II, Come Up And See Me, Alone With The Moon, A Quiet Life, Negroni, Crimson and Clover, Defenestrazioni
© last.fm Nebudu nic předstírat - k Blixovi jsem se dostala přes bezmezně obdivovaného
Nicka Cavea a jeho
zlá semena, konkrétně z živáku z amsterodamského Paradisa z června 1992. Tehdy už měli s Bad Seeds natočeno sedm skvělých studiových desek (s
Neubauteny pět), včetně baladické nahrávky "The Good Son", z níž pochází snad nejslavnější singlová spolupráce Cavea a Bargelda, dialogická
promluva otce a syna
"The Weeping Song". Svou diskografii naplňoval
knírač Lazarus sladšími i trpčími love songy do odchodu kytaristy prakticky soustavně. A vezme-li se to kol a kol a tyto postřehy se spojí dohromady, nelze se ubránit pocitu, že pro industriálem odkojeného a zlomocným basem obdařeného Blixu přestávalo být v
Good Seeds místo.
Nehledě na to, že po boku Cavea nikdy dostatečně nezapadl do sekce
ostatní členové. Při
sjíždění živáků jako je ten z Paradisa se jeho silně čpící charizma dere ven z monitoru, ať, ve stínu lamp, zpívá doprovodné vokály sebevíc nevzrušeně.
Blixa Bargeld zkrátka byl a je frontman. I v roce 2013.
Do Prahy přijel otestovat aktuální, nezvykle křehkou (nezapomínej na kontext) desku "Still Smiling" se spolupracovníkem Tehem Teardem. Snad z obav o dostatečný zájem o víceméně intimní počin vsadil Blixa po neubautenovských masových
hororšou na menší prostor. Zbytečné strachy. Papír s nápisem
SOLD OUT se tyčil na dveřích ještě před začátkem. Echo o padesáti vstupenkách na místě se zřejmě rozplynulo tak rychle, jak se s gramatickou chybou objevilo na Facebooku, neboť se na pána stojícího v první desítce příchozích dle sdílených zážitků nedostalo. Měl pech, co si budeme po uhrančivém koncertě nalhávat. Jen jsme si na něj museli chvíli počkat.
© Bianca Greco Skromné předsálí pukalo v základech již hodinu před plánovaným začátkem v osm. Přechodně ustavená sekta černě oděných pětatřicátníků s rozčepýřenými dlouhými vlasy, podivně visícími culíky na hlavě nebo holohlavých pěstitelů bradek snášela pokyny pořadatelů dobře. Nejprve se dočkala omluvy týkající se zkoušení kapely, poté byla na tři čtvrtě hodiny rozpuštěna vinou vzniklých technických problémů, aby uvolnila prostor pro vcházejícího Blixu, jenž záhadným způsobem technické problémy
objel a kolem osmé vystoupil před klubem z taxíku. Nakonec se po čtvrt na devět ještě pár minut venku zchladila před úsměvy
seladona Bargelda.
Ano, onomu
záporňákovi s patentem na vrtačkový sample vychází v jeho čtyřiapadesáti letech z úst emotivní přednes, kličkující mezi recitátorstvím a poetickým písničkářstvím. Cesty s Cavem a jeho
"Push The Sky Away" se znovu, byť jen abstraktně, protnuly. A i jemu méně drsná image sedí jako hrnec na pozadí. Tytam jsou doby
křiváků a obepnutých cigaretových
rour - na pódiu dnes stojí v tmavém kvádru, s hladkou patkou přes konstantně zavřené oči, zpívající cohenovsky a až dojemně citlivě
"alone with the moon".
Ale baví i jako vypravěč par excellence, producent těch nejpatologičtějších citoslovcí (excelujících ve své největší slizkosti v dramatické
neubautenovštině "Axolotl"), mistr grimas usvědčujících existenci jeho obličejových svalů a skromný, upřímně děkující zpěvák. Jeho nanejvýš sympatický projev vybičoval obecenstvo po každé (!) písni k bouřlivým ovacím. Anebo kvůli tomu, že je to prostě provokatér Blixa. Posluchači byli, mnohdy dvojjazyčně, poučeni o rozmanitých reáliích života - před skladbou "Negroni" o složení bitteru Campari, před fantastickou
"Come Up And See Me" o vzniku singlu na italsko-německé půdě a v jeho závěru o tom, kdy mají tleskat. Hned několikrát dal navíc pořadatelům jízlivě
sežrat, že tu před začátkem koncertu
"nebylo žádný pí ej".
Publikum, jež po skladbách aplaudovalo a při nich (snad pro věkový průměr) pozorně a tiše poslouchalo, si Bargeld náramně užíval stejně jako cellistka Martina Bertoni a
Teho Teardo na barytonovou kytaru. Je fascinující pozorovat naživo tyhle mužské charakterové protipóly - na jedné straně takřka nepohybující se a při zpěvu věčně zakaboněný Blixa, na té druhé maličký, rozzářený Teho notně se pohupující do rytmu písní. Pokud navenek vypadají, že se k sobě nehodí, po tvůrčí stránce jsou si nesmírnou inspirací. Na čerstvém počinu se podíleli rovnocenně, na což si západoněmecký rodák evidentně potrpí - reflektory nad permanentně rozsvícenou scénou byly po celé vystoupení otočené pouze na dva hráče v pozadí.
© Bianca Greco Jen těžko vybrat z čtrnáctičlenné skládačky nějaký highlight. Každý klenot z pohádkové bible umělců svojí specifickou atmosférou zamrazil na kůži. Vyzdvihnout lze leda snad takové, které vypointoval Bargeld svým vtipkováním a teatrálností. Bezútěšnou, trochu obsesivní "Still Smiling" vykonstruoval přiškrceným hlasem v závěru v podobenství smrti, během "Defenestrazioni" pobavil fiktivním rozhovorem s reprodukovaným ženským hlasem a díky (nebo kvůli?) odvázanosti návštěvníků se úvod filmové "What If...?" stal sólokaprem pro Teha, kdy jeho cinknutí kladívkem o zavěšený kus kovu zparodovali po technometalovém rozjezdu fotbalovým výskotem.
Ať tak nebo onak, trojice hudebníků si pro diváky nachystala svérázný audio a díky Blixově mistrné mimice a gestikulaci i vizuální zážitek. A nejen díky nim - můžete nyní sebevíc mlátit hlavou o zeď, ale ať se teď propadnu, jestli se jeho
plavba napříč pódiem při přídavkovém
cajdáku "Crimson And Clover" nedá nazvat tancem! Výkop tu na jednu stranu, tu na druhou - ladný gentleman v kvádru s vizáží rockera byl vskutku k popukání. Přítomní jeho
coverový vtípek podpořili a vnořili se do víru půvabu a elegance,
popík nepopík. Bargeld pak poťouchle poznamenal něco ve smyslu:
"Už vás vidím, jak jdete v noci domů a pobrukujete si 'crimson and clover, na-na-na-na-na-na..."' Srandista. No, měl pravdu.
Když se na vhodně zvoleném místě střetne skutečná osobnost a fantastické publikum, o výtečném zážitku nemůže být pochyb. Společný tuzemský debut
Blixy Bargelda a Teha Tearda ve vršovickém Pilotu takový přinesl. Na ničem jiném pak už nezáleží. Ani na tom, že mnohé efekty a tolik zásadní smyčcové
orgasmy Balanescu Quarteta zkreslila jejich neosobní reprodukce. Výhrady protentokrát zůstávají na okraji. Na tenhle koncert se bude vzpomínat jen v nejlepším.