Neveselé jsou dějiny britského punku. Sex Pistols v roce 1977 vzývají Boha, aby spasil jejich fašistickou královnu a bez špetky naděje v lepší zítřky vykřikují "No Future!" Situace se zhoršuje o dva roky později, kdy hořící a potápějící se Londýn po nukleární katastrofě volá hlasem Joeyho Strummera z The Clash a burcuje přeživší do boje. A takhle to má skončit? napadá vás. Copak neexistuje žádné jiné východisko z téhle bezútěšné situace? Uběhnou další dvě léta a právě v tom okamžiku přicházejí ze severovýchodu od anglické metropole oni. Vůbec nezapadají do toho světa, který se chce sám zničit. Povstávají z trosek budov, trhají uniformu, čímž se zbavují příslušnosti k armádě, a křičí: "Nechci zemřít pro Anglii! Nechci zemřít vůbec!" Jak anti-nihilistické. "Nesnáším tuhle válku!" plivají vztekle dál a řadám vzbouřenců lačnících po krveprolití zasazují další ránu.

Jaká úleva slyšet v té myšlenkové temnotě a dusné společenské atmosféře takový svěží a průbojný hlas. Jak potěšující vědět, že se ještě najde někdo, kdo se tou novodobou dystopií nechce nechat pohltit a chce přežít. Počmáraný žolík Keith "Monkey" Warren a jeho banda frendíků si to z mléčného baru Korova razí rovnou na nablýskané klubové parkety a punku navrací jeho bezstarostnost a humor. Z rock'n'rollu setřepávají silný politický vliv a opět ukazují jeho nekonfliktnost a touhu bavit. Proč po publiku plivat, když ho stejně tak můžete zahrnout konfetami, třpytivými flitry a ukázat mu barevný hudební rej, na který jen tak nezapomene?

Vznik The Adicts se datuje okolo roku 1975. Začínali jako mnoho jiných pankáčů – z nudy a prostě proto. Bylo fuk, že do té doby neuměli pořádně na nic hrát. Po garážích do toho ve svém volném čase řezal tenkrát kdekdo, tak proč ne i oni? Dále se už ale jejich historie s učebnicemi punku rozchází. Zatímco subkultura už byla parodií na sebe samu a neuniformovanost se stala zajetou uniformovaností, formace se rozhodla rozčeřit žánrové hladiny a přišla se svojí jedinečnou show přesahující obyčejná živá vystoupení a s kostýmovou imitací "Mechanického pomeranče". Bez spousty zbytečného násilí kolem, ale se stejnou hrdostí a noblesou. A tehdy vznikla legenda.

Vydání debutu byla dlouho připravovaná věc, na kterou se muzikanti důkladně chystali početným vystupováním. "Songs Of Praise" se v plné parádě poprvé představilo až roku 1981. Po jeho poslechu titul kapely hned dává smysl. Zapomeňte chvíli na chemické substance. Stát se závislým (v angličtině bez jednoho dé) se totiž lehce můžete i na jejich muzice. Nakažlivé melodie a trefné, snadno zapamatovatelné slogany, na to všechno si lze velmi rychle vypěstovat těžký návyk. The Adicts se v podstatě podařilo do úderného punku přetavit popovou formuli úspěchu a vlna energie, kterou kolem sebe na všechny strany šíří, strhne posluchače okamžitě. Skupina má navíc patent na triviální refrény. Pasážím jako "I, I, I, I, whoo-ooh" nebo "Oh, oh, oh, oh, songs of praise!" se můžete smát, ale nemůžete říkat, že nefungují. Fungují. A není nic snadnějšího než tomu podlehnout a ke zpěvákovi se přidat hned při první repetici.

Mnoho násilí nehledejte ani v samotných skladbách. "Songs Of Praise" je deska, která se chce s vámi přátelit. Chce posílit vaše sebevědomí, chce s vámi tančit, smát se a třeba si i stýskat jako v "Hurt". Neštítí se lovesongů ("Mary Whitehouse") a dokáže uznat i jiný taneční styl než pouhé pogo ("Tango"). Místo negativismů a hesel o žádné budoucnosti raději volí oslavné "Long live the future!" ve "Viva La Revolution", nejsignifikantnějším a zároveň asi i nejlepším songu celé tvorby The Adicts. Raději přátelsky doporučí "Think about the future" v reggae rytmu rozhoupané "Calling Calling", která by prošla i před rodičovskou komisí.

"Get Adicted" už asi projde hůř, i když muzikanti zase jenom škádlí a píseň je v zásadě velebením jich samotných. "Get adicted, 'cause it ain't no crime. Get adicted while we still got time. Get adicted, get outta line. Get ada-ada-ada-ada adicted!" Zlobte se na ně za tak rozkošné verše. Album má i znepokojující místa jako třeba rozjíždějící se karavan skřípajících kytar v "Distortion". Povzbudivě nezní ani "You are just a number and I ain't got a name" v "Numbers". Hlavně je to ale všechno legrace (není třeba být z toho tolik "Sensitive") a v závěru si Monkey posluchače zase usmíří, když je v titulní písni vyzývá, ať se přidají k němu. Ne snad ale s bojem, jak už bylo v úvodu předneseno, nýbrž se zpěvem. Konec dobrý, všechno dobré.

Pozitivní víra, kterou The Adicts hlásají už od konce sedmdesátých let, se prostě musela podepsat také na hudebnících. I po více než třech dekádách a devíti řadovkách na pódiu stále zastihnete původní, snad nikdy nestárnoucí tříčlenné jádro. Zkuste kráčet v jeho šlépějích. Uvolněte se, přestaňte na chvíli řešit politiku a trable života dnešní šílené doby a ať už v publiku (třeba hned 11. dubna v ostravském Barráku) nebo doma při poslechu se nechte unést chvalozpěvy usměvavého klauna a party bíle oděných droogies. Jako v roce 1981 zvolejte: "Viva!"