Nostalgie, stárnutí, intimní projev - tyto vlastnosti byste v minulosti v souvislosti s velšskými Manic Street Preachers nejspíše nespojovali. Je téměř pravidlem, že takové umělecké období postihne nejednoho interpreta a upřímně, z velké části dokáže právě onen nostalgicko-stárnoucí projev vést k nahrávkám, které naznačují, že je čas to zabalit. V případě "Rewind The Film", jedenáctého studiového alba dnes už (skoro) rockových dinosaurů, je ale všechno jinak. Je to především dáno tím, že v minulosti měnili styly a nálady jako ponožky a bez problému dokázali přecházet mezi syrovostí ("The Holy Bible") a líbivou popinou ("This Is My Truth Tell Me Yours"). A co je hlavní, vždy šlo o tvorbu dostatečně inteligentní na to, aby s ní i po více než dvaceti letech na scéně neztratili nic na aktuálnosti. Když už se rozhodli pro něco jako akustickou desku, dělají to opět stylově.

Ke každému novému albu sami Manic Street Preachers přistupují jako k samostatnému projektu, který je vždy směřován určitým způsobem ("Journal For Plague Lovers" bylo syrovou vzpomínkou na Richeyho Edwardse, na "Lifeblood" koketovali s elektronikou apod.). Ten nejnovější je ale především začátkem nové éry - třetí a údajně té závěrečné. Ta první skončila tragickým zmizením Edwardse, zatímco druhou ukončili výběrem singlů "National Treasures" a následným vystoupením v londýnské O2 aréně, kde je všechny přehráli.

Když se zaposloucháte do jejich jedenácté nahrávky, nejspíše se nezbavíte pocitu, že tentokrát je ve světě Jamese Deana Bradfielda, Nickyho Wirea a Seana Moorea opravdu něco jinak. Jako by se zrovna probudili z hluboké hibernace a postupně se vraceli k myšlenkám na sebe samé. Wire strávil několik posledních let sepisováním pamětí a není těžké vypozorovat, odkud vzešla většina témat na "Rewind The Film". Skutečně máte pocit, že jednotliví členové prochází vlastní fotoalba, aby si opět prožili všechny ty veselé i smutné okamžiky, které jim život přinesl.

Elektrické kytary šly stranou a máme před sebou folkové album obalené ospalou, melancholickou září. Dokonce na dechových nástrojích postavená "Show Me The Wonder", jedna ze dvou rychlejších skladeb alba (tou druhou je závěrečná anti-thatcherovská "30-Year War"), v sobě nese něco nostalgického. Ne, že by se úplně vytratilo rozhořčení ze současného světa, ale tentokrát šlo trochu do pozadí.

Jak už bylo dopředu samotnými muzikanty avizováno, velký prostor tentokrát dostali hosté, kteří byli zvolení přímo perfektně. V úvodní "This Sullen Welsh Heart" sice nejříve uslyšíte hlas samotného Bradfielda, ale už v první minutě se k němu přidá písničkářka Lucy Rose, s níž tvoří nádhernou hlasovou souhru. V titulní skladbě stojí v centru dění Richard Hawley a skoro se až nechce věřit, že skladbu napsali Manics pro něj a ne naopak. Právě tady se ukazuje, že pánové ještě stále mají co objevovat a čím překvapit a konkrétně tady se jim podařilo vytvořit hudební ekvivalent k závěrečné sekvenci z filmu "Bio Ráj". Posledním hostem je pak Cate Le Bon, v jejímž případě je to vůbec poprvé, kdy celou píseň zpívá někdo mimo kapelu. Zde půjčila svůj podmanivý zpěv do smutně kouzelné "4 Lonely Roads".

Ale hosté nejsou to, co dělá "Rewind The Film" jednu z nejvýraznějších položek v diskografii Manics. Je to ona absence vzteku, ale také i absence stadiónových vypalovaček - možná zde není tolik hitů na první poslech, ale nenápadné přecházení jedné písně v druhou mě nemůže zbavit dojmu, že takhle kompaktně snad znějí vůbec poprvé. Podařilo se jim dosáhnout snadného projevu jak hudebně, tak lyricky, díky čemuž je poslech alba tolik podmanivý. Odstřižení od pompéznosti posledních tří alb natočili snad nejvíce emočně syrovou desku od "Everything Must Go". Důkazem jejich nově nalezené kreativity budiž také fakt, že již příští rok přinese krautrockem ovlivněný protějšek "Futurology". Vítejte v další fascinující životní kapitole Manic Street Preachers.