Být v kapele s jedním či více sourozenci má své výhody. Pokud tedy nemáte tu smůlu a vaše druhé jméno není Gallagher. Síla rodinného pouta pod jednou tvůrčí stříškou se zkrátka musí pozitivně podepsat i na výsledné hudbě. Nejlépe to na debutu "Days Are Gone" dokazují právě sestry Haim.
Jedno EP stačilo losangelské kapele
Haim, aby jí hudební publicisté leželi u nohou. Převážně NME se kasalo, že se rozhodně jedná o
další velkou věc, a trojici děvčat, kterou pojí nejenom stejný hudební projekt, ale i v krvi kolující nukleové kyseliny, předhazovalo ve všech možných
best of žebříčcích. Je se čemu divit? Vlastně vůbec ne. Bezprostřední trio muzikantek (ano, i to slovíčko muzikantek, to jest těch, které si za svým repertoárem stojí i autorsky, je tu významné), které vtrhlo jako svěží vítr na popovou scénu ovládanou v drtivé většině prefabrikovaným mainstreamem, je malým úkazem pro všechny.
Zase jednou někdo nový, kdo si sebe cení dostatečně a nechce být ani novou
Lady Gaga ani
Rihannou, image odsunuje až na druhou kolej a je natolik sebevědomý, že svou pravou podobu nemusí schovávat ani pod nánosy make-upu ani pod kostýmy, které se sice tváří umělecky, ale žádný rozumný člověk by si je na sebe nevzal ani na vesnickou maškarní. A vůbec bych na to všechno nepoukazovala, kdyby se náhodou nejednalo i o talentované nové tváře. K takovému zjištění se dalo dojít i bez následného prvenství v anketě BBC Sound Of 2013, stačilo si posvítit právě na první krátkohrající nosič "Forever".
Přitom stačilo málo a dívčí
Hanson mohly být další
Kelly Family. Na začátku totiž stál rodinný band Rockinhaim, ve kterém nejstarší Este, prostřední Danielle a nejmladší Alana hrály společně se svými rodiči. Později přicházely další činnosti a ani jedna z nich zatím nenaznačovala přímou linku k čistě sesterskému projektu. Děvčata studovala, Este a Danielle chvíli působily v uskupení The Valli Girls a největší úspěch si pak trhla Danielle, když ji do koncertní sestavy svého sólového turné nabral
Julian Casablancas z
The Strokes. Haim jako kapela začala fungovat vlastně až v období před dvěma lety. Po jejím objevení už následoval pouze raketový vzestup završený vydáním první dlouhohrající řadovky "Days Are Gone".
Interpretky na ní vsadily na jistotu a na disk zařadily také všech pět skladeb, které jste mohli znát už z
ípíček nebo singlů. Je pochopitelné, že kupříkladu bez pilotního "Forever" by se debut obejít asi nemohl. Přesto je ale prvním dojmem lehké zklamání, protože skoro půlka songů prošla sluchátky příznivců skupiny už několikrát a tracklist nabízí méně nového, dosud neslyšeného materiálu. Naštěstí zároveň neplatí pravidlo, že již známé stopy jsou i těmi nejlepšími. Deska ani tak nevsází na silné koně táhnoucí méně výrazný zbytek. Sourozenecké pouto hudebnice promítly i do své tvorby a setkáváme se tu spíš s celkem, který se snaží držet pospolu.
Minusem je, že se mu to nakonec daří až moc a zajímavé momenty se pak ztrácí v jednolité hmotě. Přitom vždycky stačí vyjmout z ní jednotlivou písničku a pořádně se zaposlouchat. Hned před sebou máte soběstačný kus s množstvím nápaditých prvků. Tlukotem dunících bubnů na sebe upozorňuje
"Falling", otvírák alba. Přidává se nevtíravá kytarová linka a na ni se postupně nabalují další zvukové efekty. Haim myslí na všechny detaily a dítka svého tvůrčího procesu nezapomínají řádně vyšperkovat.
Při vzdálenějším pohledu se jedná skutečně o lehce stravitelný kytarový popík, který sice voní po žvýkačce, ale zuby se z něho nekazí. Při pohledu bližším rozpoznáte i v té jednoduchosti spletitost a důraz na drobné, kdežto důležité maličkosti. Třeba již zmiňovaný "Forever". Singl s prostou kompozicí, který rovnou cestou - bez zbytečných kliček a výhybek - vám jde ukrást vaše srdce a nějakou chvíli v něm pobýt. Dejte tomu ale ještě druhý, důkladnější poslech. Možná to totiž není až tak banální. Možná je to spíš změť důkladně volených komponentů, až puntičkářsky podle pevně daného řádu seřazených vedle sebe.
Ve zvuku "Days Are Gone" uslyšíte hodně ozvěn z dekád minulých. Cizí jim nejsou osmdesátými léty stvrzené syntezátory ani kytarové riffy s hard rockovým pozlátkem, jako je tomu třeba v
"The Wire". Všechno samozřejmě v elegantnější a decentnější verzi, všechno stále pod přívlastkem moderní. Haim nejsou jenom další revivalovou formací. Jedním z nejlepších příkladů jejich pestré palety popu je titulní "Days Are Gone". Žánrovým rozptylem pak ucelenou partu nejvíce trhá "My Song 5". Těžkotonážním beatům r'n'b, za které by se nestyděl ani
Justin Timberlake, přizvukuje hned po refrénu syrový zvuk kytary. Neotřelé spojení nám možná napovídá, že na příští nahrávce půjde dívčí trojka se svým jedinečným smyslem pro kombinování dál do hlubšího průzkumu pop music. Anebo naopak. Možná se navrátí ještě více k rockovým kořenům.
Jsem si nicméně jistá, že příště opravdu bude a o
Haim v budoucnu uslyšíme. Na prvotině bez problému obhájily masivní hype, kterými média jejich jméno loni obestřela. S "Days Are Gone" máme tu čest s jedním z nejlepších debutů, který nám rok s třináctkou na konci přinesl.