The 1975 své založení datují již k roku 2002. Ovšem tehdy, v jejich teenagerském věku, se o opravdové skupině dá mluvit jen velmi těžko. Tahle partička, která si ještě před "datumovým" pojmenováním dala hned několik jmen (např. Bigsleep či Drive Like I Do), hrála v rané kariéře pouze v místních hospodách a povětšinou jen coververze slavnějších skupin. Skutečný start nastal až o hodně později, respektive v srpnu roku 2012, kdy vyšlo jejich první EP "Facedown". Ještě tentýž rok stačili vystřelit do světa následovníka "Sex". Nějaký úspěch se sice již začal dostavovat, ale o slávě ještě nebyla ani řeč. Na výsluní je vytáhnul až rok následující, rok 2013, kdy se o nich začalo mluvit jako o velké hudební indie popové naději. Kritiky i veřejnost překvapil jejich mix sladkých popových melodií, ovšem zabalených do punkové dravosti a queenovské teatrálnosti. Následující dvě EP "Music For Cars" a "IV" již předznamenala příchod očekávaného debutu. Jaký tedy nakonec je?

Pokud se někdo s jejich předchozími počiny už setkal, budou mu mnohé skladby na novince povědomé. Největší hity alba "The City", "Sex", "Chocolate" totiž pochází z již dříve vydaných krátkometrážních počinů, a tak se moment překvapení přenesl na zbytek nahrávky. Co zcela jistě udiví, je poměrně dlouhá stopáž desky, která dosahuje padesáti minut, i počet písní, kterých je rovných šestnáct. Na mladou, de facto začínající skupinu slušná porce. Je vidět, že pánové své hudbě věří a sebevědomí jim nechybí. To potvrdili i vydáním bohatě nabyté deluxe verze - u debutu věc neobvyklá.

Odvaha je pěkná věc, ale měla by být podnícena skutečnými skutky. Bezejmenný debut však v mnoha ohledech funguje na výbornou. Pravda, stopáž je malinko přemrštěná a některé kusy by přísnější ruku při výběru playlistu snesly, ale v dnešní záplavě podobně znějících pop-rockových uskupení jsou The 1975 přece jen něčím odlišní a je z nich slyšet větší důraz, jak muzikantský, tak skladatelský. Mnoho těchto jemných rockerů často zanikne rychleji, než si jich stačí všimnout významnější množství publika. To není případ britského kvarteta a jeho budoucnost na hudební scéně potrvá určitě déle. Ne nadarmo si je jako předskokany na své turné vybrali inovátoři Muse a desku jim produkoval Mike Crossey, který spolupracuje mimo jiné i s Arctic Monkeys.

Album po hudební stránce není nijak progresivní ani přelomové. Spíš recykluje popové výtvory z 80. a 90. let podobně jako Kodaline, Peace, Bastille či London Grammar. Ale stejně jako jejich oblíbenci Talking Heads se vzhlédli i v punkové energii či v elektronické vzletnosti Briana Ena. Nahrávka tak vlastně zní jako moderní verze nějaké staré slavné popové desky. To lze brát jako poklonu i jako výtku. Ze zmíněných souputníků jsou na tom některé bandy skladatelsky lépe (minimálně Bastille určitě), ale na The 1975 je stejně něco tzv. navíc, něco, co nelze slovy přesně pojmenovat. Je v nich cosi elegantního a tajemně překvapivého (jen si poslechněte "Talk!" či "Heart Out"). V některých momentech jako by je políbili na čelo samotní Sigur Rós (zmíněný "Talk!"), jindy působí spíš jako klon One Direction ("Girls").

Co říct na závěr? Desku a vlastně i celou skupinu rozhodně nelze rozsoudit v jednom či dvou odstavcích, nepůsobí jasným dojmem a skvěle vytvořená aura kolem ní je v protiváze mnohých nedostatků v repertoáru. Zkrátit album o tři až pět skladeb, možná by vše bylo jasnější. Jenže zkráceno nebylo a tahle parta odhalila i své slabé stránky (tuctová "Settle Down" či úděsný závěrečný ploužák "Is There Somebody Who Can Watch You"), které silná žánrová scéna neodpouští. Počkejme si na další desku, kterou pilné kvarteto vypustí zřejmě brzy, a která rozhodne, zda mají právo na další život (samozřejmě ten hudební). Debut by tomu sice napovídal, ale jasnou odpověď nedává.

Ještě doplníme, že The 1975 zahrají v Praze, a to konkrétně 27.11. v klubu Rock Café. Naposledy jste mohli tuto mladou formaci vidět v roli předskokana skupiny Two Door Cinema Club.